Názory k článku Kontakt rozvedeného otce s dětmi

milá Evo,
vím, že pokud s přítelem zůstanu, budu už napořád TA DRUHÁ.Chci tím všem svobodným bezdětným holkám naznačit,do čeho půjdou pokud budou mít rozvedeného, nebo v horším případě ženatého muže,to si asi žádná z nich hned neuvědomí ani já jsem to dřív nevěděla.Nelíbí se mi, že bývalé partnerky vydírají svými dětmi a mají je často jako zbraně.Bývalá partnerka mého přítele, mu skutečně ublížila,rok po svatbě si našla milence,tři roky vztah trval,otěhotněla s ním,porodila ještě v manželství druhé dítě,dceru,s milecem se rozešla,vystěhovala mému příteli a zdevastovala byt,nezbylo mu nic a odešla s jiným, třetím.Aby měl klid a rozvod proběhl hladce,půjčil si peníze,které chtěla a vyplatil jí je,vyhrožovala, že se jinak nerozvede.A všichni musíme být k ní vlídní, protože bojuje svým dítětem:"uděláš něco, co nechci a dítě neuvidíš.."Myslím, že mě jeho rodina má ráda,dostala jsem ho z těch všech depresí,jsou mi prý vděční, že se jejich syn zase těší ze života, ale pokud chtí vidět své vnouče vyrůstat, musí poslouchat bývalou partnerku.Já mám trpělivost,čekám a doufám, že se to změní,ale bojím se jak dlouho ještě...??

Milá Ireno,
před dvěma lety jsem se dostala do podobné situace jako ty.Můj přítel je rozvedený a "půjčuje" si dnes 4 letou dceru.Také mi dlouho trvalo si zvyknout na celou situaci.Rodiče mého přítele neustále "lezli do zadku" jeho bývalé ženě, proto aby jim umožnila vidět vnouče.Strašně mě tím raňovali,protože jsem pro ně byla vzduch o všem si dál nepřímo rozhodovala ta "bývalá".Vše se řídilo tím,co chtěla ona .Můj přítel dodnes šlape podle své bývalé manželky, která už má několikátý nový vztah,bojí se jí a já se marně snažím zvyknout si na to,že to takhle bude asi celý život,pokud s ním budu.Ty bývalé manželky často vlastně vydírají vlastními dětmi,je smutné mít dítě jako zbraň.Vím a dokážu pochopit jak tě to zraňuje, ponižuje a bolí.Často jsem přemýšlela o tom,že pokud budem mít díťě spolu,něco se změní.Zažila jsem šok,po roce našeho vztahu mi přítel dal tak nějak najevo, že už dítě vlastně má a nechtěl by mu tím nějak ublížit.Teď by dítě už chtěl, ale já nevím,on mě tím ponížil,že to předtím odmítnul a teď se ve mě něco stalo a já nevím jestli on je hoden, abych mu dítě dala. Lenka

Lubošův přístup k problému je velmi solidní a nesobecký. Bohužel, ne každý má náturu a sílu k tomu, aby jen tak "nechal" dítě matce a věřil, že se to jednou spraví a dítě vše pochopí a možná i ocení.

A navíc, ne vždy je tím trpícím právě jenom dítě. Chcete příklad? Tady je:
Můj manžel se s první manželkou rozváděl, když jejich synovi Radkovi byly dva roky. Čím byl syn starší, tím méně jej manžel viděl, za poslední rok to bylo asi jen 5x, naposledy v březnu. Důvod? Radek si spojil kontakt s námi s problémy s maminkou. Kyž zjistil, že matka jeho otce nemá ráda, přizpůsobil se. Koneckonců, stejně tátu moc často neviděl a tolik ho nezná, kdežto maminka se o něj stará, takže než by kvůli tátovi podstupoval nějaké výčitky a problémy, raději sedí doma s maminkou.
V lednu bude synovi 7 let a k otci se nehlásí, nepotřebuje ho. Je od malička obklopen péčí prarodičů, maminky a jejího přítele a dle vlatních slov si nepřeje, aby mu otec volal nebo psal a navštěvovat jej také nechce. Je spokojený, když o otci neslyší, za svého otce bere matčina přítele a nikoho jiného nechce.
A kdo tedy trpí? Syn? Ne. Můj manžel, jeho rodina i já. Aniž by manžel synovi nějak ublížil, přišel o něj. A stejně tak ostatní rodina - babička, teta, dědeček.... Jich se nikdo neptá, jak to snáší, někdo jim prostě sebral dítě, které měli rádi a tím to končí. Když se nyní naše rodina sejde, neprobírají se normální zážitky a příhody, ale to, jestli někdo náhodou Radečka neviděl nebo o něm něco neví a co s tím konečně uděláme, vždyť to je nespravedlivé. Tchyně brečí, manžel skřípe zuby a já trpím. Prostě nemůžeme v klidu žít, protože ať děláme nebo mluvíme o čemkoliv, vždycky všechno skončí u Radka. Začínám už být zralá na blázinec, když zazvoní telefon, dopředu se děsím, že to bude Radkova matka a zase nám bude něco vyčítat nebo něco chtít (naposledy to bylo zvýšení alimentů). Bojím se chodit na návštěvu k manželovým příbuzným, protože zase uslyším nářky kvůli Radkovi, bojíme se s manželem mluvit o naší budoucnosti, protoži vždycky skončíme u toho, jak do našeho života zapadá Radek. Strašně bychom chtěli vlastní děti, ale teď na to prostě nemáme, ani psychicky, ani finančně (nyní je manžel be zmísta, platí výživné 1200,- měsíčně a očekáváme, že v nejbližší době opět Radkova matka zažádá o zvýšení, protože syn začal chodit do školy a náklady jsou vyšší). Štve mě, že manžel nemá žádná práva, ale povinnosti mu zůstaly. Nemůžeme mít vlastní děti, protože manžel platí na "cizí" dítě, které přitom vůbec nevidí. mám strach i z toho, aby naše dítě nebylo bráno jako nějaká náhražka za Radečka. A bojím se i toho, že možná budeme pár let žít v klidu a pak nám do života najednou zase vpadne Radek a my budeme vysvětlovat našim dětem, že mají nevlastního brášku, který nás nejdřív nechtěl, ale teď si to rozmyslel... Prostě mám ze všeho strach a nevím, co dál. Potřebovali bychom podporu příbuzenstva, ale je to spíš naopak, my uklidňujeme je. Nyní tchyně požádala soud o určení styku s vnukem, takže celý kolotoč začne zase na novo.
Zažil jste někdo podobnou situaci? A poradíte mi,jak z toho ven?
Irena