Navím sám jak dál.

Nejsem v takové situaci jak je psáno v článku, ale mám problém jiný. Po rozvodu si myslím, že jsem dosti znevažován v očích svých dětí jejich matkou. Mám je stále moc rád. Bohužel mi mé bydliště, které je vzdáleno od bydliště dětí cca 500 km nedovoluje , aby mne navštěvovali sami kdykoliv mají chuť a ani já nemohu každý týden být s nimi. Největší problém je , že ikdyž se domluvíme se ženou na tom, že přijedu za dětmi, nakonec to již v několika případech skončilo 10 minutami mezi dveřmi. Konstatováním, že se musí učit, menší hádkou a mým odjezdem 500 km zpět. Několikrát jsem již prochodil a probrečel jako malý bezmocný kluk hodiny v lese za městem kde bydlí. Nejvíce mne udivuje, protože nechci násilím zasahovat do života dětí, s jakým
jednotným postojem shodným s matkou vystupují. Jako kdyby sami nechtěli. Přitom vím, že když se podařilo ,asi dvakrát, že jsme byli spolu celý den, že jsou se mnou rádi. Nakonec mi to ale vrátí bumerangem , jestli bych jim nedal nějaké peníze. Já si nechci jejich lásku nebo společnost kupovat. To nejsou hodnoty, kterým bych je chtěl naučit. Přitom vystupuji vůči nim stejně jako vůči synovi, kterého jsem si osvojil v druhém svém manželství.
Opravdu nyní tápu jestli jednám správně nebo je mé myšlení a jednání neadekvátní.
Pokud by to bylo možné rád bych komunikoval s člověkem v této věci znalým. Pokud budete chtít část nebo celý můj e-mail zveřejnit nevadí mi to , možná se ozvou i další.