Názory k článku Oběti domácího násilí

Myslím, že tyto příběhy musely začít z velké lásky. Kdyby totiž tyto ženy nebyly tak strašně zamilované, pravděpodobně by valná většina prokoukla partnera daleko dřív a vzaly nohy na ramena. Co jsem pochopila já - tito lidé mají opravdu dvě tváře, zpočátku se dokáži jevit velice sympaticky, šarmantně a galantně. Jen tu a tam vystrčí nenápadné růžky, ale pokud jste zamilovaná, nemáte takřka šanci to zpozorovat...k vyhroceným situacím začne docházet až časem a pak už může být těžké vystoupit z kruhu ven.

Sama jsem byla obětí psychického teroru ze strany manžela a jeho rodiny. Jedině moje maminka to odhadla a vycitila. Léta chtěla, ať odejdu, ale já jsem byla už tak zhlouplá a vystresovaná, že jsem už ani nevnímala tu hrůzu kolem sebe.
Nakonec jsem odešla k mamince jen proto, že byla těžce nemocná a já jsem byla jediná, kdo se o ni mohl postarat. Postupně jsem znovu získala seběvědomí a už nikdy se nevrátím.
Moc bych přála tvým rodičům, ať se osvobodí, ale oni jsou , stejně jako kdysi já, v zajetí jakési odpovědnosti a bludu a tom, co se má a nemá. Nikdo, nikdo, nikdo nemá právo šlapat po jiných lidech. Sestra si sama svým chováním vzdala té možnosti být dcerou a matkou. ( a jen Bůh právo soudit, ale on to nedělá) Tví rodiče se trstají a nemají zač.

já bych to napsala ještě trošku jinak....
Myslím si o sobě, že jsem dost silná poprat se se životem jako takovým (a doufám, že se jednou nebudu moc divit ).

Můžu si ale takový pocit dovolit proto, že mám ZÁZEMÍ. Mám milujícího manžela, se kterým mi vztah výborně funguje. Jsme manželé, partneři, kamarádi.
Takže můžu bojovat s celým světema a přitom vím, že je místo, kde si můžu v klidu lízat rány. Že mám své DOMA, kde mě mají rádi, kde jsem v bezpečí.

Toto týrané ženy (a vlastně kdokoliv) nemají. Místo, které by měli považovat za nejbezpečnější - domov - je pro ně místem strachu, bolesti, nejistoty...
A to je na tom to nejsmutnější. Nemoci věřit partnerovi, člověkovi, se kterým jsem vztah začala z lásky, který by mě měl milovat.

Ahoj,
asi bych zkusila kontaktovat některou organizaci zabývající se pomocí obětem domácího násilí - myslím, že už tu byly zmíněné Dona, Rosa a tuším Bílý kruh. S popisem příběhu i otázkou, jak pomoci. Jinak je to velmi obtížné. My doma máme problém s tchyní - došlo to tak daleko, že manžel prohlašuje, že žádnou matku nemá, protože tak, jak ona by se žádná matka nechovala - jde o to, že moje tchyně je dokonalý manipulátor, pokud se jí to hodí, lže Vám klidně do očí a neuvěří Vám, i kdybyste měli natočené na video, že o pár dnů předtím dělala a říkala pravý opak. Je totálně zamilovaná do mého švagra - svého staršího syna - ten je dokonalý, i když se jedná o člověka, který je hrubý a klidně jí řekne, že je kráva. Pokud jsem za těch deset let něco pochopila, projevila se kromě manipulativní povahy i silná tradice (syn je všechno a ten nejstarší je bůh - když se nám narodila dcera, byla babička sice samý med, ale když se po 3 letech narodil syn, prohlásila, že konečně máme také děti(!)), navíc nikdy neodpustila mému muži, že se nenarodil jako holčička. Ještě ke všemu jako dítě vypadal i sladce - kučeravé vlasy, modré oči a štíhlounká postavička - jen byl kluk. Je pravda, že měla v životě těžkou pozici - tchán jezdil po montážích, aby vydělal peníze, starala se sama o dva kluky, žila doma u rodičů, kterým taky pomáhala - tohle všechno chápu. Co nechápu je, že dokázala za všechno, co bylo v životě náročné, odsoudit vlastního syna. Připadá mi, že manžel to vše těžce nese, já sama si nedovedu představit, jak bych reagovala, kdyby mě moje máma tak totálně zavrhla (myslím tím to, co opravdu dělá) a přitom mi do očí tvrdila, že za všechno můžu já. Bohužel manžel nechce ani slyšet, že by bylo dobré se s tím vypořádat i s pomocí psychologa a to přesto, že kvůli depresím se už několik let léčí na psychiatrii. Omlouvám se, možná je to trochu zmatené, ale za těch dnes už více než 10let se toho nahromadilo už trochu moc. Teď se konečně snad odstěhujeme někam dál - shodou okolností bohužel nyní bdlíme poměrně blízko sebe - naštěstí ne v jednom domě. Ale když někdo nemá kam prchnout - to nevím....

když se moje sestra vdávala, všichni byly štastní. měla první dítě a pak druhý. švagr je hrozně fajn člověk. a pak se začali dít divný věci. se švagrem jsem si vždycky moc dobře rozuměla. chodili k nám na návštěvu všichni a pak najednou přišel jen švagr. začal mě vykládat, že se rozvede, že se takhle žít nedá. další den přišla sestra a nadávala na celej svět. všichni byly špatní, nikdo ju nemá rád, nikdo ju nebere vážně a podobný řeči. švagr se odstěhoval (bydleli v domě jeho rodičů) a sestra pořád chodila na návštěvu. každá návštěva končila stejně. vyčítala všechno. i události, který se staly dávno. řekla jsem jí, že muže přijít na návštěvu, ale jakmile se semnou začne hádat, tak at vypadne. pak jsem jí přestala otvírat. moje nervy to přestaly zvládat.
v té době mě taky švagr ve slabé chvilce řekl, jak to u nich doma probíhalo. ona i přes to že jedna holka chodila do školy a druhá do školky, nejevila zájem o to , aby si našla práci. on když přišel z práce, tak místo večeře měl na stole různý fakrury k zaplacení (např koženou bundu za 8 000,- ) a pokud to odmítl zaplatit, tak po něm letěl třeba talířek.
švagr se rozhodl, že to začne řešit a podal žádost o rozvod. on bydlel v podnájmu a ona bydlela v baráku tchyně a tchána a odmítala platit inkaso a osatatní poplatky, takže tam vznikaly dluhy.
já jsem se dozvěděla, že se má sestra nastěhovat k našim rodičům do domku 3+1, kde bydlela ještě babička.
jela jsem tam a všechno jim řekla.řekla jsem jim, že si nepřeji, aby ji brali k sobě. dopadlo to tak, že já jsem byla nejhorší. tak jsem to nechala být a žila jsem si svůj život. asi po čtrnácti dnech mě zvonil telefon a rodiče mě prosili, abych přijela.
hrozný hádky, sestra je normálně terorizovala. já jsem sehnala všemožný kontakty kam mají volat v případě potřeby a oni mě nakonec řekli, že přece nevyhodí vlastní dceru na ulici.
dneska je to tak, že sestru a její dvě dcery živí moji rodiče a ona jim nepřispívá ani na inkaso. muj otec byl vždycky ráznej a nenechal si nic líbit a svojí vlastní dcery se bojí.
opět jsem jim dala kontakty a řekla, že jim pomůžu. jediný co od nich slyším ona je taky naše dcera, my ju nemůeme vyhodit. a chtějí abych tam jezdila. já mám dvouletou holčičku a nemůžu přece dopustit, aby něco takovýho viděla a slyšela.
naposledy, když jsem tam byla tak jsem jim řekla, že dokud tam bude ona, já nepřijedu. mám o ně velkej strach, ale jak jim mám pomoct, když sami nechtějí.
co by jste dělali na mým místě?