kdybych to neviděla na vlastní oči - nevěřila bych

když se moje sestra vdávala, všichni byly štastní. měla první dítě a pak druhý. švagr je hrozně fajn člověk. a pak se začali dít divný věci. se švagrem jsem si vždycky moc dobře rozuměla. chodili k nám na návštěvu všichni a pak najednou přišel jen švagr. začal mě vykládat, že se rozvede, že se takhle žít nedá. další den přišla sestra a nadávala na celej svět. všichni byly špatní, nikdo ju nemá rád, nikdo ju nebere vážně a podobný řeči. švagr se odstěhoval (bydleli v domě jeho rodičů) a sestra pořád chodila na návštěvu. každá návštěva končila stejně. vyčítala všechno. i události, který se staly dávno. řekla jsem jí, že muže přijít na návštěvu, ale jakmile se semnou začne hádat, tak at vypadne. pak jsem jí přestala otvírat. moje nervy to přestaly zvládat.
v té době mě taky švagr ve slabé chvilce řekl, jak to u nich doma probíhalo. ona i přes to že jedna holka chodila do školy a druhá do školky, nejevila zájem o to , aby si našla práci. on když přišel z práce, tak místo večeře měl na stole různý fakrury k zaplacení (např koženou bundu za 8 000,- ) a pokud to odmítl zaplatit, tak po něm letěl třeba talířek.
švagr se rozhodl, že to začne řešit a podal žádost o rozvod. on bydlel v podnájmu a ona bydlela v baráku tchyně a tchána a odmítala platit inkaso a osatatní poplatky, takže tam vznikaly dluhy.
já jsem se dozvěděla, že se má sestra nastěhovat k našim rodičům do domku 3+1, kde bydlela ještě babička.
jela jsem tam a všechno jim řekla.řekla jsem jim, že si nepřeji, aby ji brali k sobě. dopadlo to tak, že já jsem byla nejhorší. tak jsem to nechala být a žila jsem si svůj život. asi po čtrnácti dnech mě zvonil telefon a rodiče mě prosili, abych přijela.
hrozný hádky, sestra je normálně terorizovala. já jsem sehnala všemožný kontakty kam mají volat v případě potřeby a oni mě nakonec řekli, že přece nevyhodí vlastní dceru na ulici.
dneska je to tak, že sestru a její dvě dcery živí moji rodiče a ona jim nepřispívá ani na inkaso. muj otec byl vždycky ráznej a nenechal si nic líbit a svojí vlastní dcery se bojí.
opět jsem jim dala kontakty a řekla, že jim pomůžu. jediný co od nich slyším ona je taky naše dcera, my ju nemůeme vyhodit. a chtějí abych tam jezdila. já mám dvouletou holčičku a nemůžu přece dopustit, aby něco takovýho viděla a slyšela.
naposledy, když jsem tam byla tak jsem jim řekla, že dokud tam bude ona, já nepřijedu. mám o ně velkej strach, ale jak jim mám pomoct, když sami nechtějí.
co by jste dělali na mým místě?