Názory k článku Rakovina duše

Jo, jo Zdeno, to jsou přesně ty bezmocné atrapy, které tě v depresi posunou o stupýnek níž.

Je až neuvěřitelné kolik lidí se trápí a mají poškozenou duši. To jsem poznala, až když jsem si hrábla úplně na dno. V tu chvíli jsem pochopila, že každý musí hledat pomoc co nejdříve a není to nic neobvyklého. Vždyť vyslovené trápení = POLOVIČNÍ TRÁPENÍ.Já vím o čem mluvím, narodila jsem se vlastně už 3x. Poprvé své mamince, podruhé po úspěšné léčené rakovině a potřetí po pokusu o sebevraždu. Píšu stručně, věcně, protože to co jsem zažila se musí jedině vyprávět, a taky už jsem získala potřebný nadhled díky psychiatrům, lékům ( bez nich zatím neumím sama fungovat ) a mé výborné psycholožce.

co to je rodinne konstelace?A jak poznám,že trpím depresí a ne jen smutkem nebo něčím jiným-už dva roky si často připadám jak magor-nikdy jsem tak nereagovala a ani jsem neřešila to co mě ted tak rozhazuje-sebemenší pitomosti a já pak nevím proč?

krásně a přesně jsi popsala co cítíš, a to taky uzdravuje. Tvoje nemoc je zlá a je mi to moc líto, ale nikdo z nás si nemoc nevybere. A ještě víc mi je líto, že tě tvé okolí nechápe, ale když nad tím tak přemýšlím, tak si myslím, že si to spíš ze strachu o tebe nechtějí připustit. Je to jejich obranný mechanismus. Bagatelizují tvůj problém a myslí si, že ti tím pomáhají. Opravdu jim nechej přečíst to, co jsi tu napsala. Nevysvětluj, neobhajuj se, jen je to nechej přečíst.
A bojuj s nemocí kvůli dceři. Manžel má bratrance, jehož maminka spáchala sebevraždu, když mu byl rok. A nese si to s sebou životem jako cejch a dodnes je tím poznamenaný, i když už mu přešla čtyřicítka. Nepamatuje si máminu lásku, otec ho dal na výchovu k babičce, bohužel značně přísné, a ve čtrnácti na vojenské gymnázium, aby z něho vyrostl tvrdý chlap. Měl těžké dětství i proto, že všichni "věděli" a přitom nikdo o tom nechtěl, nemohl mluvit. Dodnes je to největší rodinné tabu. Z bratrance vyrostl správný chlap, ale někdy z něho jde cítit ten smutek.
Adajdo, drž se a ať se tvoje duše zahojí a vrátí se ti zpátky radost ze života. Ty za nic nemůžeš, není to tvoje vina, že tě tohle potkalo.

Obdivuji za Vás za odvahu, s jakou svoje pocity popisujete. Článek může pomoct všem, kteří někoho takového kolem sebe mají a přiblížit prožívání těchto těžkých chvil. Určitě potřebujete pomoc, nejen lékařskou, ale hlavně lidskou. Mít někoho, na koho se můžete obrátit kdykoliv, i v noci (to je to vždycky horší - ticho, tma, samota a spoustu vlastních tíživých myšlenek), kdo s Vámi probere Vaše pocity a nebude Vás odsuzovat a pomůže Vám uspořádat budoucí den. Využijte nějaké světlejší chvíle, aby jste zkusila někoho takového okolo sebe najít.
Prožila jsem tyto chvíle s manželem, který přemýšlel o tom samém, je to už 5 let. Podařilo se nám to společnými silami spolu s psycholožkou a léky překonat. Teď můžu říci, že nás to oba změnilo a také obohatilo o společně prožité a zvládnuté těžké chvíle. Pokud nemáte partnera, zkuste nějakou dobrou přítelkyni nebo někoho jiného z rodiny.
Budu Vám držet palce.