Názory k článku Rakovina duše

Hezký den, na začátku přizpěvku bych chtěla vyslovit obdiv, každopádně má vaše vnučka velké štěstí, že vás má. A teď má vlastní zkušenost. I když já sama mám oba dva rodiče, tak ani jeden vlastně nikdy jako rodič nefungoval, bylo těžké se smířit s tím, jaké mám rodiče, ale naštěstí jsem měla skvělé prarodiče, kteří mi dávali ten správný vzor a směr a za to jim děkuji, malá rada pro vás, opatrně zdělujte citlivě své vnučce pravdu o mamince, samozřejmě přiměřeně jejímu věku, hlavně ji nelžete v pubertě může být pro dítě velmi těžké pochopit pravdu, že jí maminka nechtěla navíc pokud jí to řeknou cizí lidé. Mě absence rodičovské lásky snad moc nepoznamenala, spíš naopak hodně mě to posílilo a já sama jsem mnohem lepší matkou, snažim se chyby neopakovat. Dětský psycholog není špatná rada, ale toho bych povolala až pokud to vy sami nezvládnete a to si nemyslím, přeji hodně štěstí Vám i vnučce Petra

Gratuluji vám všem, které se léčíte, dáváte šanci nejen sobě, ale i svému okolí.

Můj přítel má tyto pocity, pořád, jenže si nepřipadá nemocný, je to jeho "životní postoj". Občas to proloží agresí, aby mi následně vysvětlil, že mě chtěl od sebe odehnat, aby se mohl v klidu a bez výčitek zabít. Mluví o tom jen se mnou. Občas na mě křičí, že tu depresi vyvolávám já, druhý den mi vysvětlí, že měl plnou hlavu toho zla, které je v něm a já jsem jediná blízko, tak to vyleje na mě, že to není moje vina.

K doktorovi zkrátka nikdy nepůjde a já vím, že ho nemůžu nechávat samotného doma. Miluju ho, miluje mě, ale život s ním je někdy těžký. Občas si říkám: "tak už to udělej, vždyť už to nejde vydržet" sálá z něj taková životní únava, deprese, beznaděj, že nevím jak žít a já sama ztrácím smysl života.

Ještě jednou, gratuluji vám!

Ilono,
je to stejné téma, jaké si prožíváme s našimi dětmi v PP. Naše dcera s tím hodně bojovala asi od pěti let. Když jsme si jí dovezli domů, tak jí bylo 4,5 roku. Byla to pro ní ta zlá paní, u který být nikdy nechtěla, ale chtěla být u mně v bříšku. Hodně jsme vysvětlovali, postupem česu jsme se dostali k "ta první máma, co jí porodila". Minulý rok to už byla ta nejlepší máma a nejidealizovanější matka pod sluncem. Podotýkám, že malá mámu nikdy neviděla. Téměř nás přestala poslouchat, protože si vysnila, že její máma pro ní přijede a všechno jí dovolí, né jako u nás, kde musí poslouchat, učit se (1.třída), atd.
Pak máme holčičku, která zná své rodiče a je to nesrovnatelné plus. Má možnost porovnávat a má reálnou představu, kdo jsou její rodiče. Je ráda, že je u nás, doma měla hlad, žila ve špíně, byla jí zima... O rodičích mluvíme normálně. Někdo se může starat a jiný ne, pak je tu jiná maminka a jiný tatínek, kteří mohou děti vychovávat a mají je rádi.
Moje doporučení, nic dětem nezamlčovat. Tvoje maminka se o tebe strat nemůže, ale my tě moc milujeme. Jsi skvělá a úžasná holčička. Ten pocit odmítnutí v nic asi vždy bude, ale láska zmůže mnoho. Věřím, že vaše malá žije v prostředí bezpodmínečné lásky a vše dobře zvládne.
Doporučuji si přečíst knihu Děti a pět jazyků lásky, Gary Chapman a Ross Campbell.

Možná by pro vás bylo i přínosem kouknout se www.adopce.com, poradna - kde si lidé, kteří vychovávají děti v NRP vyměňují zkušenosti s výchovou dětí.

Milá Adajdo, možná že jsem to špatně pochopila, ale pokud docházíte pouze k psychologovi, tak to rozhodně nestačí. Ve svém blízkém okolí postižené s depresí mám (a ne jednoho) a bez léků se to podle mě zvládnout nedá - stejně jako ta rakovina, o které mluvíte. Ideální stav sice asi nenastane, ale u většiny pacientů se dá deprese udržet v udržitelných mezích (a nemluvím jen o reaktivních depresích, ale i o těžkých depresích vrozených). Znám dokonce i případ s happyendem, který byl ve stádiu, kdy mu rodina v sebevraždě tak tak zabránila (byl to mmch lékař a měl dvě malé děti) a pomocí léčby se během několika let dostal zpět do normálního aktivního života - tj. pracuje, cestuje, žije jako dřív a antidepresiva již má na nejnižší dávce... Pokud však léky berete a stále tyto pocity máte, možná byste psychiatra měla změnit a s ním i medikaci...

Ilono, určitě se obraťte na dětského psychologa, mají zkušenosti a poradí Vám. Jinak já bych se toho až tak moc nebála - hlavní je, že vnučka ví, ke komu patří a že ji někdo dobře vychovává (tímto Vám děkuji, není to žádná samozřejmost), pak už je skoro jedno, jestli se jedná o rodiče, prarodiče, příp. pěstouny atd. Když bude mít zázemí, zvládne to.