Diskuze : Zdraví : Mozková mrtvice

Hele, našla jsem odborný článek -

https://www.prolekare.cz/casopisy/cmp-journal/2018-1-4/download?hl=cs

strana 24 a další...


Připomněla jsi mi tu strašnou dobu, dodnes si vlastně vyčítám, že jsem (v naivní důvěře) nechala tu babičku odvézt do nemocnice, protože přece nám doma neumře hlady a žízní... Těch pár týdnů, které jsem jí tím "koupila", v nemocnici, v pokoji s 6 dalšími (nebo možná 8), s cévkou, s nepéčí a zbytečnýma procedurama...Ano, doma by možná umřela za 3, za 5 dnů, ale fakt už dávno nevěřím, že tohleto "prodloužení života" stálo za to.

Přesně to, že se s tebou nikdo nebaví, že vidíš, že jí "protože je pacient a jídlo se vydává "na hlavu"" přinesou tác s jídlem, který prostě rozhodně nesní, nevíš, co se tam děje, jestli tam přes den vůbec někdo chodí a případně kolikrát...

Fakt jsem trochu doufala, že za těch 15+ let se už něco změnilo.


U nás byl problém v tom, že když byla po první mrtvici, tak sice v nemocnici vypadala jak ležící panenka, ale pak ji pustili domů a strašně rychle se zvedla - několik let chodila, řekla i pár slov, byla schopná třeba i "umýt nádobí". Takže my (já) jsme byli přesvědčení, že ji prostě nějak stabilizují a pak pustí domů a že se doma zase zlepší... Ta víra, že to ještě nějak půjde, proto "má smysl" to "léčení", u nás si myslím, že fakt té babičce jen ublížila.

Proto mě zajímá, jestli to ten zdravotnický personál umí nějak rozlišit - čili třeba nekrmit tam, kde je to fakt zbytečné, a naopak věnovat se těm, kde nějaká šance je.

No, a pro nás - blízké - holt přijmout to, že to třeba nepůjde a dopadne to fatálně. Za mě - má-li umřít, radši v klidu, než s nosogastrickou sondou o pár dnů později...

Hodně sil.

Cimbur, děkuji ti za informace.
k jednotlivým věcem
O bilanci tekutin jsem už přemýšlela . Všimla jsem si, že u dvou taťkových spolupacientů tekutiny sledují - chodí asi zapisovat, kolik moči se nashromáždilo . Jsou to muži,kteří mají zavedenu cévku. Otec je na plenách, takže u něj se asi bilance tekutin sledovat nedá. Snažíme se mu dávat pít během návštěvy, on ale pití spíš "pocucává" než aby se pořádně napil. Jogurty na návštěvu bereme, taky jeho oblíbené pribináčky, rozředěný tvaroh, to mu chutná - teda je ochoten to jíst. Ukazuje, že by to chtěl. Jeho krmení je ale velmi pomalé, dáme mu lžičku, a on dlouho má jídlo v puse, než ho trochu spolkne. Dáváme mu stříkačkou vždy trochu tekutiny na zapití, ale musí se jen trocha, jinak kašle a dáví se. Vlastně většinu návštěvy ( mezi 14. - 17. hod ) zabere právě pomalé krmení, snaha do něj něco dostat. Je dezorientovaný a nevydrží se na jídlo "soustředit "
Otec má po mrtvici postiženou krátkodobou paměť, takže i když ho nakrmíme jogurtem, tak pokud hned kelímek nevyhodíme, ukazuje a chce ho , nepamatuje si, že ho dojedl před pěti minutami.
Co otec jí v poledne, to nevíme. Personál nám tvrdí, že "on jí,on polyká ", konkrétní informaci ale nejsou schopni podat.
ale já po svých zkušenostech s pomalým krmením, kdy vidím, jak mu i ten jogurt zůstává v puse, prostě nevěřím, že v poledne snadno něco spolkne. Chleba, který dostává k večeři, i když asi dobrý, se sýrem nebo pomazánkou, šunkou, vracíme skoro nedotčený.
Navíc, když vidím, že k večeři takový nepolykající pacient dostane krajíc chleba, tak si říkám, co mu asi dávají k obědu ? A odnesou to potom stejně jako ten nesnědený chleba ?

Tedy , takhle to bylo až do min. pátku, kdy se u něj objevily ( asi, z mého laického pohledu , protože odborníci ho ještě neviděli, je málo lékařů a z neurologie nikdo neměl týden čas přijít, snad prý v pondělí )nějaké neurologické problémy, to začal velmi upadat, už ani nemluví, jen ukazuje, a už nemá o nic zájem. dostat do něj trochu jídla je problém.
Před týdnem se taťkovi pravá ruka, kterou měl dosud dobrou ( ochrnul na levou půlku těla při mrtvici ) najednou zavřela do pěsti a divně ohnula. Od té doby taky pořád dělá nevědomé pohyby , kdy se převrací na bok co půl minuty a snaží se tu pravou ruku nahmátnou levačkou ( od mrtvice vylepšenou ) . Od té doby tak vymizela řeč a už jen ukazuje. Lékařka nám ale tvrdila když jsme o tom informovali, že ruku má pořád ve stejném stavu a že ho viděla listovat si časopisem. . Ano, před více než týdnem si s naší pomocí opravdu prohlížel časopis, pak mu ale ruka přestala fungovat a sevřela se v pěst.
Tím chci říci, že personál změny nesleduje, a jejich tvrzení " polyká, listuje si časpoisem " je úplně nedůvěryhodné. Jsou to jen slova, která se neshodují s realitou.
Když jsme změnu pravé ruky hlásili sestře, , tak řekla, ať si to tedy sami nahlásíme doktorce , až tam bude. ( doktorka tam o víkendu a část týdne není, má částečný úvazek ) . Navíc doktorka nesnáší , když s ní chtějí příbuzní mluvit osobně, stojí ve dveřích tak, aby nepustila člověka do své místnosti, a má prý hodně papírové práce, takže nemá čas na rozhovor. Konzultace jsou možné jedině v některých dnech a jen telefonicky v určitou hodinu, např. v 13 h. Nebyli jsme sami, kdo tím byli zaskočeni. Dostala mě i odpověď lékařky - Co byste chtěla, jsou tu mladší v horším stavu.
Jde mi vlastně o to, abych teď zkusila nějak tátu lépe živit, možná je to už zbytečná snaha, když vidím, jak v posledních cca 10 dnech zeslábl, nemluví, není už možné ho posadit, nemá zájem o to , co předtím , hodně spí...tak je to už asi ztracené.
Je mi ho ale tak líto, tolik bojoval, přeložili ho v listopadu z Brna ve špatném stavu do naší nemocnice na jipku, kde ho ale nechali jen pár hodin , z jipky se stalo kovidové pracoviště. Tak šel na oddělení a primář nás sprdl, že tam takový případ nemá co dělat. Dostal zápal plic, mysleli jsme, že je už konec, ale překonal ho. Postiženou půlku těla trošku rozhýbal, a i když neměl polykací reflex a byl už úplně zesláblý k smrti, když ho přeložili z neurolgie na internu, přesto se nějak zvetil a bylo možné ho i posadit. Luštit s ním křížovku. V posledních deseti dnech ale je zase jen ležící mlčící, tak jako na počátku.

Ty máš samozřejmě mnohonásobné zkušenosti, fakt to u někoho má smysl? A jak se to pozná - jestli je to "nejezení před smrtí", které je přirozené, nebo jen dočasný stav a když se překoná, tak ten člověk může třeba ještě rok (nebo dýl) žít.

Taky by mě to zajímalo

A stane se opravdu i to, že někoho dokážete rozjíst?

Babička taky po druhé mrtvici ztratila polykací reflex, ale nerozjedla se a stejně za pár týdnů v nemocnici umřela. Je fakt, že přístup tam (ale to už je víc než 15 let) byl podobně tragický, roznesli tácy s jídlem, pak je (nedotčené) zase posbírali a to jídlo opravdu nebylo (pro nepolykacího pacienta) vhodné. Chodila jsem tam (nebo někdo z rodiny) 2x denně, na oběd (v obědové pauze v práci, tenkrát jsem byla ještě zaměstnaná) a odpoledne a zkoušeli jsme ji (podobně jako zakladatelka) fakt krmit. Ale nešlo to. Nevšimla jsem si, že by se ji personál nějak "pokoušel rozjíst", dostala jsem tenkrát jedinou informaci, že prostě ten polykací reflex u ní vymizel.

Děda - v terminálce rakoviny, když už neměl chuť k jídlu, tak tomu jsem ty nutridrinky kupovala, ale s tím se dalo domluvit a polykal uměl, takže "na sílu" a s "trochou přemlouvání" byl ochotný to vypít...

Dneska mám u obou zpětně pocit, jestli jsme to nedělali víc kvůli nám, než kvůli nim, jestli to "trápení" za to stálo.

(např.

S blížící se smrtí už pak umírající nechce jíst vůbec nic. Pro pečující bývá velmi náročné tento fakt přijmout, často mívají pocit, že nemocný umírá, protože nejí a nepije. Mnohé tíží myšlenky: „Nenechám přece tatínka umřít hlady! Vždycky tak rád jedl, co jsem uvařila, a teď jej nepotěší ani jeho nejoblíbenější jídlo!” Konfrontuje nás to těžce s vlastní bezmocností a s přicházející smrtí: „Vždyť zemře, když nebude nic jíst!” nebo: „Takhle bez jídla to půjde ještě rychleji, musí přece bojovat! Je tak unavený určitě proto, že nejí!”

Skutečnost nicméně bývá taková, že nemocný nejí a nepije právě proto, že umírá. Tělesnou energii, kterou dostáváme prostřednictvím jídla, už jeho tělo nemusí umět zpracovat a využít, naopak pro něj může být proces zpracovávání jídla náročný a zatěžující.)

Ty máš samozřejmě mnohonásobné zkušenosti, fakt to u někoho má smysl? A jak se to pozná - jestli je to "nejezení před smrtí", které je přirozené, nebo jen dočasný stav a když se překoná, tak ten člověk může třeba ještě rok (nebo dýl) žít.

Znama davala muzovi po mrtvici do jogurtu chia seminka. Ty v pohode spolknul a rikalal, ze je v nich i plno vyzivnych latek.
Ja jsem mamce po mrtvici doma delala kremove polevky. Proste jsem polevku dokonale rozmixovala. Bylo to dobre a chutnalo ji to. Svagrova tchyni delala kase s mixovanou zeleninou nebo jogurtem apod. Proste miminkovske varianty. Ale to jde az asi pri jine peci nez tvuj tatinek dostava.