Diskuze : Hlavní : Jsem podváděná partnerka

U vztahu jen z rozumu, třeba ve dvaceti, bych se bala, že ten člověk někdy ve třiceti, čtyřiceti poprvé pozná, co práva je láska a zamilovanost a začne pálit mosty.

Někdy po padesátce u již rozvedených si to představit umím, že to bude spíš přátelství s vyhodami.

"Když odjeli k tatovi tak jsem v prvnich dnech jen ležela a bulela."

Despi, přesně. Můj ex choval velmi podobně jako ten Půlčin. Byla jsem s dětmi jak nejvíc to šlo, potřebovaly jistotu a mě to drželo nad vodou. Kamarádky mi taky hodně pomohly, prakticky, se stěhováním, rozvodem a tak (i ty, které jsem do té doby znala jen z Rodiny ), taky je fajn ten průser moct s někým sdílet a utřídit si myšlenky.

Půlko, chápu. Jo, zlí jsou i ti bez poruchy. Tys to zvládla neskutečně. Udělat ten řez a jít. S miminkem. To zvládne málokterá. A jak říkám, nemusí jít o týdny. Leckdy by stačilo pár dní.
Nevím, jak jsi to tehdy zvládla a jak ti bylo. Já mám z okolí tu skutečnost, že ty holky by chvilku oddychu uvítaly. Navíc i ten pocit, že ex si radostně juchá a ony padají na hubu.

Despi, bohužel si to umím představit velmi dobře. Jsem opora a podpora už u 3.rozpadu vztahu z blizka. Plus některé ne tak zblízka. Znám to snad všechno. Od nevěry, pomluv, násilí, nedávání peněz, tahání dětí a manželky po soudech, až po úžasné argumenty typu "proč?!?!" "Protože máš ošklivé nohy." Jedinou chybou těch holek je, že jsou hodný, laskavý, milující, pracovitý a rodina pro ně byla a je prostě zásadní. A žába se vaří pomalu přece.

Kat, ne. Takhle nemocná jsem nikdy nebyla, ale zato tak trochu z vlastního života vím, jaký to je rozejít se s člověkem, co ti zahýbá a viní ze všeho tebe. A máš s ním potomstvo, tak bojuješ jak lev. Nejdřív, aby to i přese všechno fungovalo a potom, abyste se rozešli důstojně a bez traumat pro všechny zúčastněné. Můj ex byl navíc k tomu opravdu zlej (ne asi z podstaty, ale byl duševně nemocnej a je dodnes).

A jo, je to prostě fakt na ho.no, ale i kdyby se mi to teoreticky stalo znovu, tak bych na dny ani týdny pryč od dětí nejela. Nikomu to neberu, ale osobně mi to jako dobré řešení nepřijde. Ty děti pak nemají jistotu ani v jednom z rodičů, že s nimi být chce (jeden se chce rozvádět a ten druhý utekl). Když se člověk opravdu zhroutí, jak popisuješ, tak s tím nic nenaděláš, to je jasná věc, ale to nijak nesouvisí s rohodnutím, o kterém píše Janinka.