Diskuze : Hlavní : Mám dítě s ženatým mužem

rose,

já bych raději "sladkou" lež než "krutou" pravdu. Za předpokladu, že bych se tu pravdu následně nedozvěděla, což jistotu člověk nemá nikdy, že. A taky nevím, jestli bych jako puberťák měla tendence pátrat nebo bych to vzala a zabývala se jinými věcmi. Jak se tu už psalo, dnes to není žádné trauma nemít otce, na druhou stranu, to, že to okolí bere jako normální a celkem ho to nezajímá, neznamená, že ten otec tomu dítěti nechybí.

Ja byt dite, tak by mne hrozne mrzelo, ze mi matka v tak zasadni veci lhala. To je veci duvery..

Při tom všem lze,jak když tiskne; co bude horší,až si dá jednou tohle jejich dítě vše dohromady? Až se dopidi pravdy? Radši nevědět.

Já si to teda taky myslím.

Dřív nebo později vyjde pravda skutečně najevo a pak to bude dost divný, že matka si tak dlouho vymýšlela a lhala mi...

Pracovně jsem podobnou situaci zažila asi jen jednou, že otcovství bylo určováno soudně u už většího dítěte, matka si byla jistá, otec to popíral, genetika to prokázala... - ačkoli to byl moc hezký a šikovný chlapec, otec se s ním odmítl i jen setkat, že teda když musí, tak teda bude to výživné platit, ale s matkou nechce už ani mluvit a dítě nechce ani vidět... Ten chlapec chápal, že tatínek s nimi nikdy žít nebude, ale nechápal, že ho nechce ani vidět (chlapec chtěl, táta odmítal). Snažila jsem se toho chlapa přemluvit, že ať si s matkou udělali cokoli, to dítě za to nemůže, byl to fakt velmi milý chlapec... Prostě ne... Doufám, že jsem v něm aspoň semínko zasela a že třeba časem ... Chlapce mi bylo strašně líto a opravdu jsem totálně nebyla schopná pochopit, že ten táta to prostě tak strašně odmítá (ani fotku vidět, ani jediné setkání, prostě nic...)

zakladatelka nereaguje? doufám, že to není další článek do časopisu, nechám svůj příspěvek smazat