Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Mě poznamenali úplně vždy 100% držící zajedno a nikdy se nehádající rodiče. Nabyla jsem dojmu, že hádka znamená konec vztahu, tedy kdo si ho chce udržet, tiše si myslí svoje, ale nikdy neargumentuje proti. Takhle jsem povolně, vždy v pozadí a se vším souhlasící dost přispěla ke krachu prvního manželství.

Poznamenalo mě to hluboce. Věděla jsem totiž, že se nechci chovat jak debil, když jsem naštvaná, a věděla jsem přesně, jakého partnera si nenajít . A zrovna tohle se povedlo, nehádáme se vůbec.

naši se hádali a hádají, nerozvedli se, protože kam by ten druhý šel bydlet, navíc bylo lepší mít dva malý platy dohromady

Já jsem jako děcko neměla ráda Vánoce a dodneška z nich mám divný pocit,
s mužem jsme se nikdy nepohádali, takže naši kluci vůbec neví, jak se hádat. Já to ale taky nevím, protože to, co předváděli rodiče, rozhodně nebylo konstruktivní.
Možná jsme ale kluky naučili, jak se v manželství domlouvat a nepotřebovat hádky.
S bráchou jsme si to už mockrát říkali, že z našeho startu být normální, vzdělaní, s krásným vztahem vůbec nebylo snadný, ale dokázali jsme to a to je hlavní.

Ahoj, napadlo mě takové téma...

obecně tvrdím, že jsem měla dětství hzké, asi mírně nadprůměrné, ale to taky proto, že jsem jiné nezažila. Měli jsme se dobře, ovšem naši byli směs povah + nějakých křivd, kterých se horko těžko zbavovali, a my děti v tom žili. Měli jsme normální dny, naši se nám věnovali, všechno nám dali, nic po nás nechtěli. Občas jsme museli přežít jejich hádky (tátovo jk mamina je bodelářka, jak tu není nic k večeři, apod. a maminíno, když jí zase ruply nervy. Máma dlouho, asi cca od mých 6 do mých 17 nemluvila s tchýní - prostě ji nechtěla vídat, pak jsem teda byla šťastná, že ji poslal občas i dáreček k vánocům, když už byla starší, táta ale dělal dusno, protože si představoval, že by měla být ještě milejší. co jí vadilo nevím, prý byla tchyně neupřímná a přehnaně a falešně milá. Nevím, já jsem v tom faleš neviděla a její bodrost měla jako dítě i pubescent ráda. Táta i snad když jsme byli malí měl nějakou ženskou, no chápu naprosto, že tohle se neodpouští. Pryč od sebe ale nikdy nešli. nikdy nechtěli. byly to taky osmdesátá devadesátá léta, a co by druhý děllal sám, žejo. potřebovali spolu fungovat, asi se nerozváděli i kvůli nám.
To tea bylo dobře, jen občas jsem si říkala že než ty hádky, kéž by se rozvedli. Ale ony nebyly zas tak často... blbé je, že to bývalo třeba na vánoce. Máma nedokázala třeba skrýt (asi celkovou) frustraci ze života nad tím, když dostala nevhodný dárek (epilátor), já to tehdy brala jakože je hysterka, ale zas jsem nevěděla, že táta je dost často arogantní a sprostej, kdž to neslyšíme. No bylo to takové...

kdo to zažil, že jejich rodiče byli adepty na rozvod, ale nerozvedli se, ten to pochopí.

Nikdy jsem například neměla moc ráda film Veselé Vánoce přejí chobotnice, protože tam ta Veškrnová se Zedníčkem měli přesně takhle toxický vztah, nebo mně to aspoň přišlo hodně podobný jako u nás), a že se k sobě prostě nehodí, a když se na koncifilmu o vánocích zase dali dohromady a ty děti potichu odcházeli, aby je nechali se o saotš usmířit, to bylo přesně jako z naší situace a věděla jsem, že to usmíření je krásný okamžik, ale na chvíli, a že to prostě takhle bude dál pořád...

No hádají se dodnes, když tam přjedem na víkend, mám pocit, že někdy je to i před námi víc, než kdybych tam nebyla (jako by nás pořád potřebovali jako zpovědnici a soudce, vidět jak je ten druhej hroznej. Asi pracuje nervozita z návštěv.


Jak mě to ovlivnilo?

- strašně dlouho jsem se od nich nedokázala osamostatnit. nechtěla jsem mámu nechat s jejím životem samotnou. S osamostatněním mám problém doteď, resp výčitky že jsem se odstěhovala 100 km, na druhou stranu jsem ráda, že jsem dál od jejich vlivu.

- bylo mi líto, že naši nemají žádné rodinné přátele. jak měli problém vyjít i sami se sebou, tak už tohle bylo uplně mimo, a já tak žila docela v izolaci. Pokud jsem zrovna neměla nej kámošku, tak mimo kroužek, kam chodili jen mladší děti, jsem se cítila osamělá, nikoho jsme nenavštěvovali krom babiček. Vždycky mě zajímalo, jak bydlí a žijí jiní, jak je to v normální rodině..... řestože ale my byli realtivně normální rodina, jn teda dost bordelářská a nesystémová. Učím se pořádku až po třicítce a stydím se za to...

- bylo u nás dost často neuklizeno, asi to souviselo s menší ochotou manželů si pomáhat, a dlouho jsem si myslela, že je to kvůli nám dětem, našim hračkám. ale co mají naši teda společného je, že jsou oba bordeláři, ae každý jiným způsobem.:) to jsem zjistila až dospělá. u sebe se snažím bordelářství eliminovat. daří se to jak kdy:/ u nás se na všecko kašlalao a pak se uklízelo nárazově než měl někdo přijít. naši neměli návštěvy skoro žádné.... od té doby se snažím mít honě přátel, i podporovat manželovy přátele, zvát lidi k nám a dbát, aby naše děti měly známé a kamarády na více platformách než jen škola, ale třeba i víc přes nás. i kdyby se pak třeba nekamarádily

- musím ale říci, že vztahymáme moc dobré přátelské a hádky našich už e snažím nechávt jim. ony nejsou pořád, že. Takže ty dny co je to fajn, jsem ráda a vychzíme opravdu v lásce a vřele (muj sourozenec co bydlí o nich 10 km, to má se vztahem k nim horší.. al paradoxně víc viní mámu, která nepila, nikoho nikdy nepodvedla, není vznětlivá a plně se nám přispůsobila a statečně to dává. nechápu proč, ale to je jedno. možná je taky cholerik a neumí to jinak:)

Nesu si to v životě a hlavně se snažím, abych negativně nepůsobila na děti :

- snažím se mt hodně přátel, což je snadné, protžoe manžel je extrovert velkou rodinou a mnoha příbuznými

- snažím se mít pořádek v bytě, by to nedošlo jako do domácnosti mých rodičů - opět mi pomáhá manžel, koučuje mně, pomáhá uklízet i vařit, to opravdu není chlap z osmdesátek:)

- snažím se dítěti, pokud se s mužem hádám, vždy vždy vždy vysvětlit proč jsem naštvaná a že za to dítě nemůže. neřvu na dítě, ale teda někdy mi to ujede, když mě hodně prudí (vlastní zážitky nevymažu no)

- snažím se víc držet rituály a tradice, hodně se pusinkovat s manželem a před dětmi říkat, jak se máme rádi s nimi, s tátou, s mámou, a všichni

......................

máme teda v naší roině bohužel jinou zátěž (zdravotní), takže se mi to stejně nepodařilo a děcko 100% v pubertě přijde a řekne, že by si z duše přálo žít jinej život a mít normální rodinu..... ale nad to jsem se povznesla, s tím nic neudělám :) Rodina mého muže byla taky v pohodě, a tam jim přesto zase maminka zemřela v brzkém věku, takže prostě všude je něco...

Ale tahle se snažím teda aspoň minimalizovat to, co štvalo mně.

Jsem taky manažerka domácnosti a dovolenou teda nevidím jako odpočinek od managementu, ale jako výkon toho samého managementu, jen v jiných kulisách