| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Rodiče a jejich mamahotely

Jako stromPodle času
 Celkem 142 názorů.
 ivana 
  • 

bratr vs. já 

(17.4.2008 9:57:23)
Tento článek bych měla nechat přečíst mé máti, která si úspěšně vede mamahotel s mým bratrem. Já měla s našima neshody, víceméně s otcem, tak jakmile jsem si našla protějšek, trávila jsem víkendy u něj, tak jsme se hodně sblížili, tak jsem si po mých studiích našli byt, oba zaměstnání a žijeme spolu dodnes, dnes už s roční dcerou. Můj bratr - sice je mu 21 let, ale se svým přístupem to vypadá, že už má po studiích :) , jak jsem se vypařila, matka zřejmě veškerou pěči přesunula na něj a dnes - ikdyž má o sobě bratr vysoké mínění - neumí zaplatit šeky, napsat adresu na obálku!!!! a takové ty běžné věci - jako nájem, elektřina se platí samo, jídlo věčně není, ale on nakoupit nejde, atd. Neumím si jej představit ve své domácnosti, jak vydělává na sebe, jak se o sebe stará...za 3 měsíce na vysoké škole si akorát tak stihl rozbít krutě hlavu na schodech a rozbít jim tam vchodové dveře, kupoval si notebook, protože ho tam nutně potřebuje a teď ho má, spolu se svým počítačem v pokoji...my dva jsme jak den a noc, ale ty nervy, co si s ním prožiju :)
Odpovědět
 fisperanda 


Re: bratr vs. já 

(17.4.2008 10:38:14)
Máme to podobně. Já jsem odešla v devatenácti od rodičů, i když tam bylo fajn. Ale tak nějak jsem potřebovala vlastní prostor. Zato brácha u nich bydlel do pětadvaceti, a aby odešel, musela ho mamka víceméně "vyhodit". Teď už je všechno fajn. Každej má svoje bydlení. Doufám, že taky dokážu dceru zavčasu vylifrovat z domu. Musí to být hrozně těžký. Ale pokud to rodič neudělá, tak podle mě absolutně selže.
Mám pár známých, kteří ještě ve třiceti bydlí u rodičů, a dokonce se tím chlubí, jak na to vyzráli, že tam mají veškerý servis. Na druhé straně si stěžujou jak je rodiče buzerujou. Tohle poslouchat od třicetiletýho borečka je fakt nářez.
Odpovědět
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: bratr vs. já 

(17.4.2008 12:04:59)
Tak my jsme s bráchou stejní. Oba jsme odešli z domu po dvacítce. Ale mě trvalo ještě dlouho, než jsem ty pouta zpřetrhala. Vlastně se mi zdá, že jsem to zvládla až letos (po devíti letech, co jsem z domu) - ještě loni mamka pořád vyžadovala, abychom trávili většinu času u nich na zahradě (prý co v paneláku) a já jsem na to doopravdy přistoupila. Letos jsem začala chodit na jazykovku, Terezce přibyly nějaké kroužky, začali jsme s manželem více sportovat a musím přiznat, že je to prima. A mamka? I ta si v pohodě zvykla a spokojení jsme všichni.
Odpovědět
 pavla 2 deti 
  • 

Re: bratr vs. já 

(17.4.2008 15:37:18)
Ahoj,ja odesla z domova ve dvaceti a i kdyz to ze zacatku bylo hodne tezky a pomoc od rodicu zadna( do osmeho mesice jsem spala jen na zemi ve spacaku,protoze jsme nemeli na postele a svoji jsem si vzit nemohla) tak jsem rada,myslim,ze jsem dost samostatna..zato bracha,kteremu bude 28 let zije stale u nasich v nasem pokojicku..nechapu rodice ani jeho,ze mu to nevadi..Asi to s nim jednou jeho pritelkyne bude mit hodne tezky..jemu nic nechybi(pradlo se vypere,vyzehli,jidlo se koupi a uvari..)docela svou budouci svagrovou lituju..
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: bratr vs. já 

(18.4.2008 23:38:29)
Mám prosperující mamahotel. Nedřu se, jsem se svými nejoblíbenějšími lidmi a pokud mě omezí dceřin přítel či synova náhodná známost v potřebě použít jednu ze dvou koupelen, holt se ovládnu. Co je to zas za pseudoproblém, hledat mouchy na nejveselejším a nejpřirozenějším soužití?
Mé děti mě prostě baví.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: bratr vs. já 

(19.4.2008 0:00:08)
Dospělé děti jsou moc zábavné a užitečné, se školákama to nejde srovnávat, jen vydrž.
Odpovědět
 Lizzie 


Libiku 

(19.4.2008 9:34:14)
Libiku,

otázka, zda to baví jejich partnery:-))
Osobně přiznávám, že bych si domů na noc asi běžně nepřiváděla vlastního(pokud bych tam bydlela) - jednak bych se s ním neměla kam uložit (myslím nějaké soukromé místečko) a pak je mi to prostě blbý, kdo ví, co to mám za povahu, byť rodina tyto otázky bere a brala absolutně klidně. Leda by bivakoval na gauči, pokud by bylo přespání nutné. Ale holt jsem asi těžká individualistka..za neurotičku bych se v tomto směru nepovažovala. Pokud má někdo velký barák a patro pro sebe je to přespávání trochu o něčem jiném, ale stejně..s rodiči by se v koupelně potkávat nemusel.
Proti gustu žádný dišputát..někdo na to má nervy a povahu, někdo ne. Na obou stranách.~j~
Odpovědět
 Lizzie 


oprava 

(19.4.2008 9:36:11)
chybí tam kluka..holt ta rána, prstoklad nemotorný. Omlouvám se.
Odpovědět
 MSteflova 


Re: bratr vs. já 

(19.4.2008 11:27:38)
Libiku, je soužití a soužití, péče a péče. Nikdo následně neocení, když "převezme" od tchýně partnera, který si ve 30 nenamaže chleba, nevstane z gauče a předpokládá, že vše se nějak samo udělá a zařídí.
Odpovědět
 Pavla 
  • 

Re: bratr vs. já 

(22.4.2008 19:27:33)
Libiku, tak to ti přeju hodně štěstí, až budeš obskakovat čtyři dospělé lidi, budeš jim vařit, prát, uklízet a starat se o jejich děti. Já mám o svém životě jinou přestavu a služku někomu dělat nebudu, jakkoli své děti miluju.
Odpovědět
 Zufi. 


Re: bratr vs. já 

(22.4.2008 19:30:50)
Přesně,Libi!
Oba hoši mých dcer jsou fajn, ráda jim uvařím, zahraju si s nimi Dostihy, kanastu, jsme v poho.Jsem spokojená.
Odpovědět
 katka+katka 
  • 

mamahotel poskytovat nebudu 

(17.4.2008 10:06:18)
myšlenka mamahotelu se mi moc nezamlouvá z obou stran - jak ze strany, kdybych já bydlela u rodičů (po gymnáziu jsem se dostala na VŠ a bydlela na koleji, po VŠ jsme si vzali s manželem hypotéku a bydleli ve vlastním), tak ze strany matky. S manželem počítáme s tím, že dceru budeme živit a bude u nás bydlet (když bude chtít) dokud nedostuduje, tím samozřejmě nemyslím, že ji "vykopnu" v den promoce, jen jak bude mít diplom ruce:-). Ale myslím, že je potřeba, aby člověk, který má dostudováno a má práci, se začal poohlížet po nějakém vlastním bydlení a začal se o sebe starat sám. Koneckonců rodiče tady nebudou věčně:-)Na druhou stranu dceru bych nikdy neodmítla vrátit se zpátky v případě nějakých problémů - např.dům shoří apod. do azylového bydlení bych ji nikdy neposlala.
Odpovědět
 MSteflova 


Re: mamahotel poskytovat nebudu 

(17.4.2008 14:26:24)
Katko, souhlasím. Vůbec je dobré vést děti k samostatnosti a to už od mala. Naučit je být v dětském kolektivu, v létě je poslat na tábor, nechat je někdy v létě u tety či prarodičů. Intr a pak kolej či podnájem jim také spíše prospěje(čímž nechci říct, že bych dítě poslala studovat na druhý konec republiky jen proto, aby bylo na intru :-).
Vidím to u mého švagra - do jeho 27 let bydlel u rodičů, nepřispíval ani na nájem, vše v domě bylo dle jeho slov "rodinné". Nyní s hrůzou zjišťuje, kolik co stojí. Osamostatnění u něj totiž neprobíhalo postupně, ale narozením jeho synka...učí se žít s přítelkyní ve svém a zároveň se starat nejen o sebe, ale i o dítě. Až je mi ho někdy líto. Tohle rozhodně nehodlám svým dětem udělat - i když mezi příbuznými mého přítele působím jako Herodes, když tvrdím, že čím dříve děti půjdou z domu, tím lépe.
Odpovědět
 Markéta, syn 6 l. 
  • 

Re: mamahotel poskytovat nebudu 

(17.4.2008 15:07:06)
Z mé zkušenosti musím říct, že posílání v létě na tábor se třeba u mě nijak na samostatnosti nepodepsalo, spíš to pro mě bylo za trest, strašně nerada na to vzpomínám. Mám dojem, že jsem steskem plakala ještě někdy v šesté třídě. A pak přišlo dospívání a šup, už se to osamostatňovalo jedna dvě.

Odpovědět
 MSteflova 


Re: mamahotel poskytovat nebudu 

(17.4.2008 15:08:27)
Markéto, také bych to neopakovala v případě, že by to dítě neslo nějak špatně. Ale pokud by to neslo v pohodě, jezdilo by každý rok.
Odpovědět
 Lizzie 


Re: mamahotel poskytovat nebudu 

(17.4.2008 17:44:58)
Lassie,

já na tábory taky nechtěla - prostě jsem jako děcko byla fixovaná na doma, ale jak jsem přišla do puberty, už někdy od 13 jsem začínala mít zaječí úmysly a říkala si, jaký je to asi někde jinde. Teď si dělají legraci, že jako malá jsem se držela sukní a pak odešla do luftu..kdežto sourozenec byl cestovatel a teď je doma absolutně spokojen.~j~
Odpovědět
 majdaleenka +07+11 


separace a rozšířené rodiny 

(17.4.2008 10:08:31)
A co když je mladému dopspělému už přes 30 a rodičům finančně vypomáhá? Než mě někdo ukamenuje: je to taky špatně, rozhodně;) Ale zase na svém synkovui vidím, jak moc by se nám hodilo pár strýčků a tetiček, kteří by bydleli s námi (ale pokud možno v něčem větším, než náš byt). Vzhůru do prvobytně pospolné společnosti, tam by se chlapínek vždycky s někým vyřádil a maminka by emusela na rehábko s ramenem:) (to mělo být vtipné zvolání na konec, ne stížnost;))
Odpovědět
 katka+katka 
  • 

Re: separace a rozšířené rodiny 

(17.4.2008 10:13:32)
Mě by se to teda moc nelíbilo:-) Myslím, že více generací v jednom domě nedělá dobrotu. Pamatuju na dětství, od prarodičů jsme se stěhovali, když mi bylo 5 let a bydleli jsme skutečně ve velkém domě. Vztahy rodičů a prarodičů do té doby nic moc (divila by ses, kolik výrazů jsem v té době uměla:-) A jak jsme se odstěhovali, vztahy se úplně změnili, najednou si všichni rozuměli.
Na druhou stranu se mi moc líbí, jak to má zařízené kolegyně z bývalé práce, bydlí v paneláku a její rodiče bydlí v tom samém domě jen o jeden vchod dál. To je paráda!!!
Odpovědět
 madajka 


Re: separace a rozšířené rodiny 

(17.4.2008 10:33:12)
Tak já se taky nepřikláním k tomu, bydlet s rodiči v jednom domě. Prožila jsem si to se svým bývalým přítelem, já byla zvyklá na svůj klid-hned co jsem dokončila školy tak jsem si našla práci s bydlením, mimo rodiče- a poté jsem si našla přítele. Odstěhovala jsem se k němu, bydlele s rodiči, v rodinněm domě, ale neustále jsme se na ničem nemohli dohodnout, dopadlo to tak, že jsme se rozešli. Dnes mám manžela, dvě děti-dvojčátka- a jsem spokojená. Máme svůj domeček, a hlavně svůj klid, do kterého nikdo nekecá. Asi bych nesnesla kdyby děti u nás bydleli i když už by vydělávaly. Samozřejmě jim člověk rád pomůže, ale pouze na dobu "určitou".
Odpovědět
 .Žaba 


Nikdy nehovor nikdy :-) 

(17.4.2008 11:21:39)
Dovolím si nesúhlasiť. Ja sama som odišla z domu, keď som šla na výšku (jeden víkend v mesiaci už za spoločné žitie nepovažujem) a po výške som už bývala zvlášť. Nedokázala som si predstaviť, že by som ešte niekedy bývala pod jednou strechou s niekým so staršej generácie. Po rokoch som sa zoznámila s manželom, a keď sme čakali prvé dieťa, nejak nám došlo, že tchýne je sama (teda cez víkendy so švagrom, čo tam je v mamahoteli :-)) v pomerne velkom baráku, a hoci som dovtedy vykrikovala, že ja teda rozhodne nikdy s tchýní bývať nebudem, rozhodli sme sa to skúsiť. Šlo to ztuha, ale asi po roku nezhod som musela uznať, že to je pre nás dobré riešenie. Museli sme ale všetci dosť tvrdo pracovať, a to nielen na doslednom oddelení našich bytov :-D, ale hlavne na vzťahoch, a teraz možem úprimne povedať, že sa mi odtiaľto ani nechce. (ale časom budeme potrebovať niečo vačšie...)

Takže, manžel síce býva s matkou v jednom dome, mamahotel to ale rozhodne nie je, obaja sme sa najprv naučili žiť samostatne, a až potom sme sa "vrátili" do rodičkovského domu, kde teraz oceníme, že deti majú milovanú babičku stále "poruke" a najma v lete s ňou strávia na záhrade veľa času.
Odpovědět
 Zuzka M. 
  • 

Re: separace a rozšířené rodiny 

(17.4.2008 10:57:26)
Jj přesně tak, ikdyž s tchánovcema relativně v pohodě vycházim, tak si myslím, že by se sebelepší vztahy tím vzájemným bydlením hodně změnily... je to prostě přirozený a myslím si, že tam kde to klape jsou spíš výjimky ;-)
Odpovědět
 Helois+Hela03/06+Dia07/09 


Některé rodiny spolu vychází.... 

(17.4.2008 13:40:42)
Myslím, že se nedá obecně říct, že bydlet s "rodiči" v jednom domě je jednoznačně katastrofa. Já jsem zrovna ten příklad z druhé strany a podle mě je všechno o lidech (tak jako ostatně ve všem). Bydlíme s manželem a dcerkou v domě mých rodičů, k dispozici máme celé jedno patro a kdyby jsme chtěli, tak se s nimi vůbec nemusíme potkat, protože patra slouží jako oddělené bytové jednotky, takže máme vlastní domácnost s vlastní kuchyní, koupelnou atd. Já se svými rodiči vycházím bez problémů taky proto, že se nebojím říct svůj názor a oni respektují, že taky nějaký mám :D Můj manžel vyrůstal v prostředí tak vztahově špatném, že se divím, že z něj mohl vyrůst tak skvělý člověk jakým je dnes. Hodně lidí se mě ptá, co říká manžel na společné soužití s mými rodiči a diví se, že spolu nemáme žádné neshody (a ty mi opravdu nemáme) a já na to říkám, že on vlastně našel rodinu, kterou nikdy neměl... (Myslím po vztahové stránce) Do dnes se spolu učíme kompromisům a oba jsme se museli posunout někam dál, aby jsme spolu mohli žít v takovém souladu, já se musela naučit separovat od svých příbuzných a zajistit nám soukromí, on se musel naučit znát členy naší rodiny a respektovat je takové jací jsou. Oni repsektují jeho a on je. Moji rodičové jsou naštěstí natolik slušní, že se nám opravdu do života nepletou a jediné do čeho občas "mluví" je naše dcerka, ale kdo by jim zazlíval tu horu pozornosti, kterou věnují své první vnučce :)

To by byly kompromisy a kde jsou výhody? Bydlíme na vesnici a tak nás tu každý zná, měli by jste vidět, jak mi ostatní maminky závidí, že babička bere (jednu dobu takřka denně) naši malou na procházky. A kdyby jste viděli nadšení mojí dcerky, že má doma babičku a dědu, kteří si s ní hrají, že má doma tetu a strejdu a každý něco umí, každý si na ni dokáže najít chvilku času a pohrát si, je nadšená a zažívá to, co mě nikdy nebylo dopřáno a co jí v skrytu duše jen tiše závidím, protože já bohužel nikdy žádnou babičku a dědu nepoznala...

Na druhou stranu chápu kohokoliv, kdo říká, že by s rodiči či tchánovci v jednom domě žít nemohl. Pro mě představa života s tchánem nebo s tchýní ( jsou rozvedení) je natolik děsivá a naštěstí i nereálná, že bych z toho mohla mít i noční můry ;) Takže ještě jednou připomínám VŠECHNO JE JEN A JEN O LIDECH!!! Krásný den všem :p
Odpovědět
 Jája 
  • 

Re: separace a rozšířené rodiny 

(22.4.2008 19:31:16)
To je něco jiného. Mám příbuzného, je mu 50, rozvedený a mamahotel se jaksi změnil na dítě-hotel, protože jeho mamince je přes 80, špatně chodí a sama už domácí práce nezvládne. Sám teda pere, uklízí, chodí do lesa na dřevo, je to fakt šikovný kluk (jen měl v životě smůlu, že padnul na satorii a platí na dvě děti).
Odpovědět
 Zuzka M. 
  • 

popravdě... 

(17.4.2008 10:53:56)
si nedokážu představit bydlet u rodičů do necelých 30 ... přecijen to už je věk, kdy člověk má zaběhlé svoje vlastní zvyklosti, má svoje názory a pochybuju, že se dá spořádaně takhle přežít vedle rodičů. osobně já a moje starší sestra jsme z domova odešli asi kolem 19 let... obě jsme měly starší přítele s vlastním bydlením a k tomu ještě navíc nepříjemné vztahy s máti, takže když jsem si začala vydělávat moje první myšlenka byla.... kde koho sehnat na podnájem... naštěstí jsem to vyřešila s mojim partnerem... dnes si nedokážu představit, že bych se tam měla kdy vrátit ... nedej bože, si tam vodit "partnera" na noc, jako mladý pán z článku ... myslim, že ani jako rodičovi by se mi to nelíbilo :)
Odpovědět
 Hanka 75 


Re: popravdě... 

(17.4.2008 19:28:38)
Když studuješ vejšku osamostatníš se nejdřív v 23, 24 letech, tj. o 5 let později než u tebe. Pak jsi ráda když si můžeš přivést domů přítele a naopak. Podnájem si vedle vejšky jde zařídit dost těžko, když já jsem studovala bylo to nemožné. Samozřejmě jsem pracovala na část. úvazek (někdo měl brigády), ale na tyhle výdaje by to zdaleka nestačilo.
Odpovědět
 Lizzie 


Re: popravdě... 

(17.4.2008 20:22:57)
Hani,

ale pokud na vejšku nedojíždíš, zdržuješ se (zpravidla) ,,doma" stejně málo - i v tom je určitá samostatnost. Nějak se tam živit musíš, též si přeprat (alespoň to nejdůležitější), žiješ vlastním stylem - i v tom je samostatnost. Spousta těch, , co jsou doma furt nepoznají, že v případě opomenutí nákupu suchý špagety ušmrdlaný v hrnci vody ještě nikoho výrazně nepoznamenaly..
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: popravdě... 

(18.4.2008 8:28:15)
brácha mýho muže, kterej se osamostatnil a je strašně línej dojít si 50m do večerky, jednou prý jedl špagety s POMAZÁNKOVÝM MÁSLEM - doma už nic nebylo :-D :-D s bylinkovým
Odpovědět
 Lizzie 


Re: popravdě... 

(18.4.2008 9:39:13)
suzann,

po jedné raně středoškolské akci jsme někdy za hluboké noci jedli samotnou paštiku s kečupem a sockovali po pokojích..:-)) Teď už jsou alespoň ty špagety nebo nějaký to vajíčko.
Odpovědět
 brzobohatka 


věčné dítě 

(17.4.2008 11:15:12)
nejhorší je, když z vás někdo dělá věčné dítě proti vaší vůli. u nás to je babička: všechno zařizuje, od všeho má klíče...neustále dokazuje, že bez její pomoci byste už dáávno skončili na dlažbě. mě se podařilo utéct v 19 do anglie a po návratu jsem si zařídila vlatní byt. jen jednou mi tam babička zvonila s tím, že mi jde věšet záclony...bylo to krutý, ale nepustila jsem ji dovnitř. dnes už mě respektuje.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: věčné dítě 

(17.4.2008 11:21:52)
Když jsme si pořídili vlastní dům a zvažovali, zda má mít někdo další klíče, rozhodla tchýně. Ona totiž tak vehementně vyžadovala klíč od našeho domu, až to bylo divné i manželovi a pak ještě prohlásila, že až nebudeme doma, tak ať máme laskavě pořád uklizeno, protože vezme své kamarádky, aby jim ukázala, jaký to tam máme. To mě málem skolilo. Takže klíč nemá nikdo, kdo tam nebydlí. A taky by mi vadilo, kdyby se někdo hrabal v našich věcech, byť by se to třeba týkalo pověšení záclon.:(
Odpovědět
 brzobohatka 


Re: věčné dítě 

(17.4.2008 11:58:42)
to chápu, já mám na to prohrabávání cizích věcí averzi už od dětství, kdy mi babička prohrabala Tajný deník a červeně opravila hrubky....
Odpovědět
 MSteflova 


Re: věčné dítě 

(17.4.2008 14:38:36)
Ha, Xantipo, závidím ti, že to máš už vyřešené. My bydlíme vedle tchýně s tchánem a zatím to vypadá, že řešení nenacházíme...
Tchýně je vynikající babička, sporovně založená, trpělivá, dceru miluje od té doby, co jsme jí přivezli domů (vytoužená vnučka, sama má 2 syny). Být dítětem, chtěla bych babičku, jako je ona.
Přesto se naše vztahy spíše zhoršují, jelikož ona je vyložená pečovatelka a neustále chce s něčím pomáhat. "Myslí to dobře", jak říká, takže jsem po návratu z porodnice měla vypráno, vyžehleno a umytá okna. Věřím, že by se našli i závistivci, ale mně to bylo nepříjemné. I když jí požádám, aby nedělala věci za nás, druhý den se na ní koukám z okna, jak seká zahradu nebo pleje záhon. Také nám uklízela okolo baráku po zednících a zapojila i dědu :-)
Vznikají z toho konflikty a ona se vždy cítí ublížená. Do nedávna pečovala o mladšího syna - mamánka, a ten její péči s radostí přijímal. Já jsem zdrhla z domu jakmile jsem mohla a nemám ráda, když mi někdo posluhuje. Uznávám - jsem bordelář. Nikdy by to kolem našeho domu nevypadalo tak hezky, nebýt tchýně. Ovšem pokud podlehnu, začne se to stupňovat a zítra jí tu mám se smetákem a hadrem.
Odpovědět
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

Re: věčné dítě 

(17.4.2008 15:37:18)
Ha,ha, to znám.Někdo by ti to záviděl, ale my máme chalupu na horách no a to je vlastně starý domek po tchýniných rodičích. Babička (prababička)ho darovala mému manželovi. No a tchýně vlastně v tom domku vyrůstala. Ted má svůj byt a svoji chalupu, úplně jinde.Ale když k nám přijede na návštěvu, zahájí tím, že vezme hadr a kbelík a vytře chodbu a schody.....Nemyslí to zle, chce pomoci. Ale já z toho nějak mám vždycky pocit, jako že není spokojena s péčí, kterou chaloupce věnuju... Tak mě to taky s...e.Ale jinak dobrý, moc nám pomáhá s dětmi.
Odpovědět
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: věčné dítě 

(17.4.2008 15:59:38)
Katko, moje tchyně je báječná ženská, se kterou mám skvělé vztahy, ale když za námi přijede na chalupu (jejich, ale často tam sami jezdíme), začne taky okamžitě uklízet. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala, že to fakt není nic proti mě, že to prostě tak má, že má ráda srovnáno a uklizeno ... ale nedávno, poté, co se vrátila od dcery z USA (pomohla jí tam odjet za manželem na postdocu a zabydlet se s dětmi) mi říkala, že konečně pochopila, jak se musím cítit, když po ní puntičkářský zeť pečlivě (a beze slova) přemýval nádobí :))))
Odpovědět
 Lizzie 


Jo, takových je dost... 

(17.4.2008 12:09:08)
S rodiči mám pěkný vztah, vídáme se cca jednou za 14 dní, ale představa, že bych po škole bydlela u nich je pro mě nereálná - od patnácti jsem prakticky z domu, navykla jsem si na vlastní způsob života, v leččems se lišíme a když už doma pobývám delší dobu zpravidla se pěkně zhádáme, neboť každý potřebujeme ,,svůj prostor" a prostě se to tříská. Nehledě na odlišný způsob života, který máme a který se v budoucnu jistě ještě prohloubí..
Jeden dost odstrašující příklad ,,mamahotelu" znám z blízkého okolí též...nikdy. Bacha na mamánky. Mě už teď strašně těší, když kluci kolem mě umyjí nádobí a v leččems se postarají sami o sebe. Sama jsem rozmazlená, leccos neumím a spoustě věcí se budu muset naučit..ale představa, že se ve 30 nechám obskakovat je hrozná (navíc mám natolik rozumné rodiče, že by mě ani neobskakovali):-)
Odpovědět
 Janina, 3 děti 
  • 

Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 12:30:13)
Myslím, že mamahotely souvisí tak trošku s jedináčkovstvím a s pozdním příchodem potomků. Už několik let vnímám zajímavý trend: rodiče se vezmou pozdě a potomek se jim narodí v době, kdy mají oba partneři život dávno zaběhlý. Nechtějí a mnohdy nemůžou z dosavadního způsobu života jen tak "vystoupit". Dítě je mnohdy čímsi navíc, co vztahy těch dvou komplikuje, a tak se z dítěte udělá "malý dospělý". "Je už ti přece pět let. Určitě zvládneš být doma celé odpoledne a večer sám. Určitě zvládneš vysokohorskou túru,vždyť už půjdeš do školy..." apod.

No, a pak přijde puberta. Dítě chce samostatnost a ejhle: vždyť my, rodiče, jsme si ho, chudáčka , ani neužili! A nastane opečovávání, které jsme jaksi nestihli v batolecím a školním věku...

Osobně se domnívám a důsledně praktikuji ve svém rodičovském životě, že malé dítě patří k mámě a velké do světa, aby se "otrkalo." Malé dítě má právo na krásné dětství u mámina klína a větší na samostatnost. Nejstarší dcera mi před dvěma lety jako 16letá studovala v zahraničí (tam se musela o sebe se postarat, ať se jí to líbilo, nebo ne!), zatímco mladším dětem čtu ještě občas pohádky a chystám svačiny. Obojího si velmi užívám. Ale chystám se, že až ti mladší dorostou, pofrčí do světa taky. A že by se později sami neuživili? Jen žádný strach! Nepodporujme v nich lenost a nízké sebevědomí! Brigád, a mnohdy docela zajímavých, existuje bezpočet (vím od těch, kdo se tak živí). Přeju hezký den!
Odpovědět
 katka+katka 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 12:45:53)
ono to ale taky souvisí se situací s bydlením, znám hodně lidí, kteří dítě odkládali do doby, než měli splacenou větší část hypotéky (my dokonce dokud dům nebyl splacen celý), takže je to i trošku o zodpovědnosti. Přece jenom (bydlím na okraji Prahy) ceny domů a pozemků tu nejsou nejlevnější a na splátku hypotéky mnohdy padne skoro celý jeden plat. A s jedináčky - je to totéž. My ho máme zcela dobrovolně:-), ale znám maminky, které sice toužili po dvou a více dětech, ale finančně si to nemohou dovolit. Stejně tak pokud jde o to, že malé dítě patří k mámě - já jsem pracovat nepřestala, protože jsem nechtěla, ale jsou i maminky, které si mohou dovolit zůstat doma jen rok právě zase kvůli penězům.
Odpovědět
 normální ženská 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 12:55:58)
Katko, jak tě tady tak pozoruji, myslím i v předchozí diskuzi o CŘ, o výběru školy... jde ti vždy o nejlepší variantu pro svou dceru. Nevím, kdo nebo co tě přesvědčilo o tom, že bylo pro tvou jedinou dceru nejlepší, když jsi po CŘ hned pracovala. Nebo jsi snad musela začít vydělávat na školné, když dcera půjde do školy až v 6 letech?
Pro tebe je asi fakt dobře, že nemáš víc dětí, to by bylo ředitelek zeměkoule! A tím CŘ v tvém případě bych se taky nechlubila, to je snad na žalobu.
Odpovědět
 .Žaba 


Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 13:56:01)
normální ženská,

zvyčajne na takéto príspevky nereagujem, ale dnes mi nedalo. Ja sama s Katkou nemám spoločný názor snáď v ničom, nechápem ľudí, ktorí majú dobrovoľne jedináčka či chcú rodiť cisárskym rezom. Ale ako Katkine názory v poslednej dobe sledujem, nikdy som nemala pocit, že by ona sama niekoho odsudzovala preto, lebo je iný než ona. Myslím, že by bolo fér sa podobne chovať voči nej.
Odpovědět
 Simča 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 14:26:31)
Normální ženská,

moc se mi nelíbí,že Katku rovnou pasuješ na ředitelku zeměkoule.Proč?Protože nemáte ani jeden společný názor?Já jsem taky např.jedenkrát rodila SC na přání,ale narozdíl od Katky mám 3 děti,narozdíl od ní mám vyhraněný názor vůči soukromým,placeným,anglickým a jánevímjakým školám(z vlastní zkušenosti).Ale to přece neznamená,že to,co říká Katka, je všechno špatně.Trochu tolerance, prosím, té je tady hodně málo...
Odpovědět
 katka+katka 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 16:19:50)
Jestli si četla mé příspěvky o cs, jasně jsem psala, že cs považuji za nejlepší v MÉM PŘÍPADĚ, nikoli plošně pro všechny. Pokud jde o tu práci, manžel si chtěl dlouho zařídit vlastní firmu, plán byl takový, že já budu až do porodu pracovat a po porodu půjdu zpátky do práce, on zůstane s malou doma a bude budovat něco vlastního. Plán selhal, počítali jsme naivně s tím, že těhotenství se bude projevovat jen rostoucím bříškem, bohužel od začátku jsem měla problémy a bohužel jsem musela zůstat doma. Firmu jsem založila ve 24.týdnu s tím, že ji po mě pak manžel převezme. Musím přiznat, že se mi ta práce čím dál tím víc líbila a ani se mi nechtělo jí manželovi přenechat:-) Jenže pak se to vyřešilo samo. Manžel dostal vyšší pozici i plat a z práce se mu moc nechtělo, začal řešit, co bude dál a já se ráda nabídla, že si firmu nechám. Přestat se mi nechtělo, jednak jsem měla závazky, jednak mě ta práce strašně bavila a baví (i když jsou dny, kdy trošku míň) a taky měla jsem neuvěřitelné štěstí, jak se mi to více méně "dobře rozjelo". Svůj rodinný život si řídíme tak, abysme byli spokojení všichni 3 a věř mi, že jsme. To ale neznamená, že by tahle varianta vyhovovala úplně všem rodinám.
Pokud jde o ředitelku zeměkoule - měla jsem různé pozice, tuhle ještě ne a ani o ní nestojím:-), jsem spokojená tam, kde jsem. A pokud jde o školné, je samozřejmé, že když vydělávají oba, je víc peněz než když vydělává jen jeden, tím pádem je i na to školné, ale to je jen otázka matematiky
Odpovědět
 Kimmy, 2 deti 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 14:26:42)
Katko - mas pravdu a zivot je podstatne komplikovanejsi, nez aby se dal shrnout do nejake jednoduche formulky a male deti jsou nejspokojenejsi s vyrovnanou a spokojenou matkou...

Hlavne si neber k srdci vykrik "normalni zenske"

Kimmy
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 13:21:06)
no s tím to asi zas tak nesouvisí. Spíš s výchovou zaběhlou už po generace. Můj manžel má bráchu a narodil se, když jeho mamince bylo 19. Kdybychom se nevzali, bydlí tam asi nafurt. Určitě i proto, že jeho maminka je v té situaci štěstím bez sebe a zase její maminka bydlí o tři patra nad nima a je u nich třeba 5x denně. Že maj klíče všichni od bytů, je samozřejmé.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 13:21:14)
no s tím to asi zas tak nesouvisí. Spíš s výchovou zaběhlou už po generace. Můj manžel má bráchu a narodil se, když jeho mamince bylo 19. Kdybychom se nevzali, bydlí tam asi nafurt. Určitě i proto, že jeho maminka je v té situaci štěstím bez sebe a zase její maminka bydlí o tři patra nad nima a je u nich třeba 5x denně. Že maj klíče všichni od bytů, je samozřejmé.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 13:25:09)
a jinak Jani, musím smeknout, protože to jak jsi popsala osamostatňování tvých dětí, mě je sympatické :-)
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 13:25:50)
a jinak Jani, musím smeknout, protože to jak jsi popsala osamostatňování tvých dětí, mě je sympatické :-)
Odpovědět
 *Niki* 


Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 13:55:08)
Pod tohle bych se mohla podepsat. Ne nějakou praxí z vlastního života, přece jen, synkové jsou ještě děti, ale že s nimi chci být teď, když oni chtějí být se mnou, jsou malí (samozřejmě, nutno dodat, že finanční situace mě nenutí je opouštět a jít pracovat... hypotéku teprve splácet začneme, až se konečně někde usadíme tzv, natrvalo :-)... a postupně upouštět otěže. Já je podporuju v samostatnosti, v rámci jejich možností a schopností, už teď - co umějí sami, za ně nedělám. 4-leté dítě např. musí zvládat sebeobsluhu, obléci se, najíst sám, vykakat a utřít, umýt atd. Jsem s nimi, věnuju se jim a užívám si je. Pokud finanční situace a zdravotní a intelektuální stav všech dovolí, ráda bych je už na střední škole poslala tzv. na zkkušenou. Přivýdělek na VŠ pokládám za samozřejmost, sama jsem už na VŠ i pracovala. Vyživovací povinnost rodičů neznamená, že mi splní co mi na očích vidí, každej rozmar :-)... a já svým dětem dám mnohem víc, když je pošlu si přivydělat, než když jim vše naservíruju na stříbrném podnose.

I mí kamarádi a spolužáci někteří žijí stále v mamahotelu (a to je nám přes 30!!!)... a pokládají to za samozřejmost, že rodiče děti živí, dokud jsou živi... nechápu, jen zírám...
Odpovědět
 tea020 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 15:19:04)
naprosto s tebou souhlasim ohledne toho,ze deti se maji ucit samostatnosti.Me je teprve 20 a bydlim u rodicu,ale nejaka domacnost mi naprosto uniká,kdyz varim tak to spis vypada ze vybuchla bomba a tak dále.co bych za to dala,kdybych se naucila se o sebe postarat uz driv.ted se to ucim sama abych se vubec mohla odstehovat a delat normální veci,jako treba zaplatit slozenku.ale beda jakmile se zminim pred nasima! mama me okamzite vyzene od sporaku ze ,,to se takhle nedela, ale takhle" a vsechno dodela sama (tyka se i zametani podlah) a tata by za me nejradsi vymenoval i praskly zarovky.ono se to muze zdat ze je to fajn,kdyz me rodice opecovavaj,ale ja bych teda byla radsi,kdybych mela peci o sebe uz zabehnutou a ne se to ted muset ucit se strasnou snahou:(
Odpovědět
 Martina, 3 synove 
  • 

Re: Nemáme občas u svých potomků "zpoždění"? 

(17.4.2008 14:24:47)
Já odešla z domova v 16 (na podnájem), v 18 jsem se vdala, v 19 měla dítě a za dve roky druhé. Zvládali jsme výborně, ani já ani manžel jsme si soužití s rodiči neuměli představit.
Dneska je mým milánkům 24 a 22, hrají ve svám dětském pokojíčku playstation nebo koukají na kreslené grotesky a evidentně se jim nikam nechce. Peněz na domácnost vydělají dost, domácí práce jim nejsou cizí, ale mamahotel jim připadá pořád nejlepší životní varianta. Nevím, v čem to je.
Odpovědět
 brzobohatka 


Re: Nesouhlasím 

(17.4.2008 14:39:55)
s myšlenkou, že dítě starších rodičů nebo/a jednináček má větší předpoklad se stát adeptem na "mamahotel". takoví jedinci jsou z různých rodin. jediné, co nejspíš převyšuje, je počet mladých mužů-synů, žijící v "mamahotelu" než mladých žen-dcer.
Odpovědět
 Simča 
  • 

Re: Nesouhlasím 

(17.4.2008 19:06:54)
....s tím souhlasím a jen doufám,že takového mamánka-syna žádná z mých dcer v životě nepotká.
Odpovědět
 Adelka 
  • 

Re: Nesouhlasím 

(18.4.2008 13:05:30)
Někdy to není tak jednoduché. Manžela jsem si vyzvedla z mamahotelu:-) Bylo mu tehdy 25, už 7 let pracoval a vydělával. Naštěstí se ke všemu postavil vcelku chlapsky a o nynější společnou domácnost i naše děti pečujeme spolu bez větších problémů. Kam měl jít bydlet takový kluk z vesnice, když měli velký barák? Sice mám jeho mamince za zlé, že mu poskytovala dokonalý servis (já bych ho tedy do péče o domácnost úplně normálně zapřáhla), ale nějak násilně ho vyhánět z domu jen proto, aby si zkusil samostatné bydlení, je podle mě hloupost.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Nesouhlasím 

(18.4.2008 13:21:30)
Adelko, ne všichni, kteří bydlí s rodiči, jsou mamánci. A ne všichni, kteří mají svůj byt, jsou samostatní. Znám kluka, který je "strašně" samostatný a ve svém bytě, jenže maminka tam po práci jde něco pouklidit, po cestě nakoupí, něco navaří, prádlo odnese a přinese a hlavně "musí toho kluka zkontrolovat, aby neskočil nějaké na lep". Tak si myslím, že to je prototyp mamánka a mamince by vyšlo levněji a i bylo by to pro ni jednodušší, kdyby ho měla doma. Taktéž znám holku /tedy spíš ženu/, která má dítě, manžela, bydlí tzv. ve svém, ale bez maminky se snad ani nevy........ Všechno se rozhoduje podle toho, co by udělala maminka. To je taky mamánek.
Ale znám i takové, kteří mají pokoj u rodičů /teda většinou v domě/ a nejenže jsou soběstační, DOKONCE vědí, že prádlo se nerodí v prádelníku a polívka na talíři. A že když chtějí teplo, nestačí otočit kohoutkem. Takže i když vlastně žijí s rodiči, mezi mamánky bych je nepočítala. Jenže my rodiče nemáme děti a mamánky, vždycky máme děti, které k mamánkovství občas vychováme.:-)
Odpovědět
 Deja 


Re: Nesouhlasím 

(18.4.2008 7:43:06)
Jojo - trochu jiný příklad: kamarádka 31let bydlí ve svém pokoji se svým bratrem asi 35? a spolu s rodiči obývají panelákový byt 3+1. Já mám z toho osypky, ale ona mi řekla, co by dělala někde sama, že by ji bylo smutno.
Ale neřekla bych, že jsou rodiče z toho nějak na větvi...
Odpovědět
 suzann 
  • 

samostatnost 

(17.4.2008 12:49:40)
já jsem se už někde od 17ti těšila, jak si pořídím vlastní podnájmíček ve vysněném Liberci... Práci jsem bohužel sehnala 30km od Liberce, kousíček od domu kde jsme bydleli... než jsem si stihla ten byt (a práci v Lbc) najít, našla jsem si přítele v Teplicích, po půl roce jsme se vzali a dodnes mě mrzí, že jsem si ten "jen můj" domov nemohla užít... co naplat :-). Teď už vlastní byteček kupujeme a už si plánuju, jaký to tam budeme mít :-)
Můj brácha studuje VŠ a taky to jde samostatně: našel si s kámošema podnájem a vydělává si na něj na brigádách.
Odpovědět
 Winky 
  • 

Re: samostatnost 

(17.4.2008 13:41:47)
Jeje, jaké já byla telátko když jsem se v 21 odstěhovala od našich..... jako ta slečna Lucie z článku - všude borčus, systém veškerý žádný, vaření hokus pokus autobus :-D no a ten můj to se mnou vydržel, všechno jsme se naučili "za pochodu" a letos spolu budeme 10 let - vztah i bydlení (šli jsme spolu bydlet prakticky pár týdnů od začátku známosti - únik z "mamahotelů";).
Sestra - studentka VŠ, 24, je doma z několika v článku zmíněných "racionáních" důvodů, ale když ji občas slyším jak šňape co všechno po ní máma chce/nechce..... nejradši bych ji vymetla koštetem - a ještě je ochotná dát k dobru, že je to taky moje vina, poněvadž jsem vypadla dřív a naši se na ni soustředí - chacha, každý svého štěstí strojvůdcem,že.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: samostatnost 

(17.4.2008 13:54:09)
taky si myslím že ty "důvody" jsou spíš výmluvy. Zvlášť když to jde, když se chce, jak vidím u bráchy. Nás teda mamka učila vařit a doma jsme měli "povinnosti", takže spíš šlo o to sžít se spolu, domácnost pro mě nebyl neznámý pojem :-))
Odpovědět
 *Niki* 


Re: samostatnost 

(17.4.2008 14:20:24)
Já teda neuměla nic, ale člověk se naučí vše, když to potřebuje a nikdo to za něj neudělá. Magdalena Rettigová ze mě nebude nikdy, ale hlady neumřeme :-)
Odpovědět
 Marci 
  • 

Re: samostatnost 

(17.4.2008 14:42:42)
Já když se ve 20letech stěhovala od rodičů, tak mi babička prorokovala, že do půl roku umřu ve špíně. Mámě jsem totiž v té době vyvěšovala doma ve skříni lístečky s nápisem: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos" a důsledně jsem toto heslo dodržovala.
Minulý týden jsem málem omdlela, když jsem uklízela vyžehlené věci syna (19let) a ze skříňky na mě koukal papírek : "Nepořádek v mém pokoji je jen zdánlivý, je to výraz složité osobnosti a skrývá v sobě vnitřní krásu a strukturu, zřejmou jen těm, kteří mají dar skutečného poetického vidění. Jsem zkrátka svobodná, nespoutaná a tvůrčí duše, povznesená nad každodenní banality jako je například uklízení".
Ten až se odstěhuje, tak za půl roku umře ve špíně :-)
Odpovědět
 Marci 
  • 

Re: samostatnost 

(17.4.2008 14:42:50)
Já když se ve 20letech stěhovala od rodičů, tak mi babička prorokovala, že do půl roku umřu ve špíně. Mámě jsem totiž v té době vyvěšovala doma ve skříni lístečky s nápisem: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos" a důsledně jsem toto heslo dodržovala.
Minulý týden jsem málem omdlela, když jsem uklízela vyžehlené věci syna (19let) a ze skříňky na mě koukal papírek : "Nepořádek v mém pokoji je jen zdánlivý, je to výraz složité osobnosti a skrývá v sobě vnitřní krásu a strukturu, zřejmou jen těm, kteří mají dar skutečného poetického vidění. Jsem zkrátka svobodná, nespoutaná a tvůrčí duše, povznesená nad každodenní banality jako je například uklízení".
Ten až se odstěhuje, tak za půl roku umře ve špíně :-)
Odpovědět
 brzobohatka 


Re: samostatnost 

(17.4.2008 14:49:32)
tak to bylo roztomilé!:-D
Odpovědět
 .Žaba 


Re: samostatnost 

(17.4.2008 14:51:21)
:-D:-D:-D

Po kom to dieťa len je?
Odpovědět
 Marci 
  • 

Re: samostatnost 

(17.4.2008 14:52:45)
:-) že by po mamince?
Odpovědět
 Marci 
  • 

Re: samostatnost 

(17.4.2008 15:01:49)
Když už tak vzpomínám(absolutně to tedy nemá s tématem nic společného), vzpomněla jsem si i na to, jak jsem si jako -náctiletá pouštěla trošku hlasitěji hudbu v pokojíčku. Mamka na mě vždycky přiběhla a hubovala: "Okamžitě to vypni. Co si o nás lidi pomyslí? Vždyť mě skáčou tím hlukem hrníčky v kuchyni....."
V té době jsem si říkala, že tohle svým dětem nidky dělat nebudu.
Nedávno jsem vařila v kuchyni a z pokojíčku se ozývaly takové detonace, že jsem nevydržela a jen jsem se s údivem slyšela, jak mezi dveřmi lamentuji: "okamžitě to vypni ................"
:-)
Odpovědět
 Babsi+2 


Re: samostatnost 

(17.4.2008 20:58:06)
pro mě je mnohem horší sousedka, která večer odloží naslouchátko a pustí si Křehká pouta na plné pecky, než ten puboš (teda pokud neposlouchá techno)
Odpovědět
 madajka 


Re: samostatnost 

(18.4.2008 11:45:23)
TAk něco podobnéh má moje 17 sestra na psáno v pokoji. Schválně si to pověsila na záclonu, tak aby to každý viděl hned jak do pokoje vejde. Zůstala u rodičů bydlet sama , studujje v prváku, jinak už jsme všichni z domova pryč, naši si oddechli, je nás šest sourozenců.
Odpovědět
 Jája (50 let) 
  • 

Re: samostatnost 

(22.4.2008 19:42:42)
To mi doma v mých 20 létech prorokovali taky !!! Že se stěhuju do chalupy a ani nevím, kdy a jak se seje mrkev. Ale zvládla jsem to, i když už dneska mrkev ani jinou zeleninu "pěstujeme" v supermarketu.
Jo, a dceři jsem na citát: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos" řekla, že jsem si nějak nevšimla, že by byla génius. Dřív měla doma mrdník jak když bouchne granát, dneska uklízí a prádlo dává do komínků. Vařit ještě moc neumí (24 let, ale studuje VŠ), ale myslím, že se to časem taky naučí. Zatím si zvládla dokončit byt (měli jsme léta rozestavený domek a nedokončené patro. Nějak jsme ten prostor nepotřebovali).
Odpovědět
 Daniella17 


separace s pocity viny 

(17.4.2008 14:56:18)
Tento článek by si měli přečíst moji rodiče. Ze svého vlivu mě nechtěli pustit za žádnou cenu. Naoko jsem samostatná byla, ale běda, když ta moje samostatnost nebyla podle jejich představ. Jak se píše v článku, dokonale mě svázali pocity viny za jejich životy. Chtěla jsem odejít, ale... Přece bych jim nemohla "tak ublížit" tím, že si život zařídím podle svého. Nebo snad dokonce si nebrat k srdci jejich dobré rady. Vždyť to se mnou myslí tak dobře... Nakonec jsem byla "odejita" za velmi nepříjemných okolností.

Dnes nad tím naštěstí jen kroutím hlavou, ale stálo mě to tři roky psychoterapie a předtím bohužel léta stagnace. Pocit viny je pěknej prevít. Pomalu mi bude 40 a jsem moc ráda, že jsem psychoterapii podstoupila. Teprve teď si připadám jako normální člověk. Konečně se nebojím sama sebe a nemyslím si, že jsem vyvrhelem a nevděčnou dcerou.

Teď už mě jen mrzí ty zbytečně ztracené roky. Ale na druhou stranu, taky jsem s tou neurózou mohla žít až do smrti. Kdo to nezažil, těžko bude chápat, že je možné být takhle dlouho "zabedněný".

Moc by mě zajímalo, jestli má někdo podobnou zkušenost. Hlavně s takovou tou hodně skrytou manipulací ve jménu lásky. V té byli mí rodiče mistry. Na jejich obranu ale musím říct, že si svoje negativní chování pravděpodobně neuvědomovali. Mysleli si a myslí dosud, že se mi do mého života vůbec, ale vůbec nepletli...

Sakra, je to pěkně dlouhý, ale jen jsem chtěla napsat, jak se to může vyvinout, když se dospělec separovat chce, ale rodiče se s tím neumí vyrovnat. Všichni jsou nespokojení, vinu vidí jen u druhého a nikdo neví kudy z toho ven.

Hezký den
Odpovědět
 brzobohatka 


Re: separace s pocity viny 

(17.4.2008 15:11:47)
rozumím moc dobře, u nás to je babička a mamce se nikdy nepodařilo uniknout z její "péče ve jménu lásky". (no, vlastně podařilo, umřela) nejhorší je, že ten člověk, co si na vás ve jménu rodiny dělá nárok, nikdy nepochopí (nebo nechce pochopit), že vám tím ubližuje, protože on přece dělá vše pro vaše dobro. i kdyby vás to mělo zabít. jsem ráda, že vy jste to zvládla. jak říká jeden film: lepší pozdě, než nikdy.
Odpovědět
 Daniella17 


Re: separace s pocity viny 

(17.4.2008 15:38:01)
brzobohatko, díky

... podařilo se uniknout, tím že umřela - drsný, ale rozumím moc dobře

Pokud se člověk nemůže osamostatnit, nezíská potřebné sebevědomí, svůj názor a místo, zákonitě s ním pak rodiče jednají jako s dítětem. Bludný kruh. Těžce se z něj uniká ven. Brr

:)
Odpovědět
 *Niki* 


Re: separace s pocity viny 

(18.4.2008 15:36:27)
Ahoj, můj život a dospívání měl více méně standardní průběh (jen jsem do 18-ti nikam nesměla, byla jsem držena hodně zkrátka), ale pak VŠ, brigády, samostatné bydlení a až po 3 letech (kdy jsem platila nehorázné peníze za malou garsonku, ale samota a svoboda jsou úžasná věc, pokud jsou dobrovolné) soužití s manželem a manželství.
Manžel to měl těžší. Tchýně je úzkostná hysterka, vždy byla labilní a nezvládala ani základní věci. Manžel u ní bydlel do 25 a pak musel utéct. Spoustu věcí, které si někdo prožije v dětství či pubertě, si prožil později. Ano, měla těžký život. Dřív se dalo odejít těžko, má ještě staršího, postiženého sourozence, maminka se k němu vlastně chovala podobně, jako by byl nesvéprávný. Docela zázrak, že z toho vyváznul jako normální chlap. Dodnes je mu ale vyčítáno, že odešel, že se oženil, že má děti! Tchyně to nechápe, ona čekala, že když mu celý život vykládá, jak život za nic nestojí a manželství ještě míň, že se neožení a zůstane s ní. Že se jeho starší sourozenec postižený zase počůrává a že za to může on svým odchodem (spíš ona, že celej den ječí a křičí a stěžuje si na něj). Věřím, že to má těžké a nic jí nikdo nevyčítá. Ale pro jistotu bydlíme na druhém konci republiky - i když se možná budeme kvůli práci vracet... samozřejmě do vlastního domu.
Tak aspoň každý den volá a stěžuje si na vše... ale to se dá přežít :-)
Odpovědět
 secese 


Re: separace s pocity viny 

(17.4.2008 16:21:05)
Kdo nezažil, neuvěří. Jsem podobný případ. Ve 48 letech totálně psychicky vydeptaná matkou, která by "za mě dýchala". Při poslední návštěvě mi moje psychiatrička řekla, že pokud bych chtěla situaci zvládnout bez léků, znamenalo by to 4-5 let psychoterapie minimálně jednou týdně. Taky žiju s dospělým synem (25) v jedné domácnosti a po vlastních zkušenostech se snažím "nezasahovat vůbec",ale je otázka, jak dobře člověk dokáže zvládnout roli rodiče dospělého, osamostatňujícího potomka, je-li sám "postižený" péčí vlastního rodiče, který to rozhodně nezvládl. P.S. Samozřejmě se dělíme o náklady a vzájemně si vypomůžeme.
Odpovědět
 Daniella17 


Re: separace s pocity viny 

(18.4.2008 14:15:48)
Smekám a zároveň je mi líto, že jste to tak dlouho vydržela. Já jsem těsně před tím, než jsem se rozhodla hledat pomoc u psychologa, byla na pokraji zhroucení. To jediné mě asi taky donutilo jednat. Nechtěla jsem přijít o manžela, s tehdy 12letým synem jsem jednala s nejistotou, ze všeho jsem měla strach. Ztracené roky nikdo nevrátí, ale snažím se dívat do budoucnosti. Dnes 15letému synovi zdůrazňuji nutnost umět se postarat sám o sebe. Už se těším, až bude moci na nějakou brigádu. Ale jak píšete, je otázka, jak dobře člověk dokáže zvládnout roli rodiče u dospělého potomka, pokud to nezažil v původní rodině. Mám ale přece jen trochu štěstí ve výborné tchýni, která svému synovi (mému manželovi) ani našemu synovi nikdy nijak extra nepodstrojovala. Mám ji moc ráda, vždycky mi byla oporou, i když o psychoterapii jsem jí neřekla. Ona chování mých rodičů nikdy nepochopila. Je skvělá.

Píšete o návštěvách psychiatričky, o lécích. Rozhodujete se pro psychoterapii?

Zdravím
Odpovědět
 secese 


Re: separace s pocity viny 

(22.4.2008 11:47:23)
Uvažovala, jenže je to časově i finančně náročné a momentálně si to nemůžu dovolit. Určitě by to bylo dobré minimálně v tom, odborník chápe o čem mluvíte a jak Vám je a že nejste simulant a lenoch a nedůtklivec, kterému se "nesmí nic říct". Bylo by to na román a myslím, že každý, kdo dospěl do stádia, kdy potřebuje odbornou psychologickou pomoc kvůli vztahům v rodině, prožil řadu situací, nad kterými nejdřív mávne rukou, pak se rozčiluje, protestuje a pokud to nedokáže utnout, jako např. já, tak pak už jenom trnete, co zase bude špatně.
U mě pak následovaly žaludeční problémy, brnění a třes rukou a nohou, migrény, derealizace a přes 4letou léčbu na neurologii jsem se dostala na psychiatrii.
A víte, co je na tom všem nejlepší? Moje máti celý život bojovala s tchýní (společné bydlení), která se do všeho montovala, konflikty byly na denním pořádku a dnes dělá to samé mně. Výčitky, jak jsem ji zklamala, že jsem nedostrkala syna (přes jeho odpor a díky protekci - kterou by nám ona zařídila) na vysokou školu, co jsem jí to udělala, že jsem se rozvedla, atd. atd. A ještě poslední tečka, manžel byl vlastně taky mamánek, ale takový ten machovský typ - "doma maká jen blb a máš moc práce? Tvoje chyba, že si to neumíš zorganizovat".
Koukám, že jsem se nějak moc rozepsala, tak už raději skončím. Poslední rok se tedy snažíme s doktorkou najít optimální variantu léčby, někdy je líp, někdy hodně blbě, ale asi nejdůležitější je, to nevzdat, ale jde to ztuha.
Takže držím palce a mějte se hezky.
Odpovědět
 Daniella17 


Re: separace s pocity viny 

(22.4.2008 15:03:35)
Psychoterapie je opravdu finančně a hlavně časově náročná. Navíc první malou úlevu jsem pocítila až někdy po roce "docházky". To, že jsem tam vydržela chodit vděčím jen vědomí, že nic jiného, kromě léků, mi nepomůže. Velký strach jsem měla taky z toho, že mi na to nebudou stačit peníze.

Moc bych Vám přála dojít nějakého klidu. Co se týká zdravotních problémů, ty jste si taky pěkně užila... Nejvíc mě zaráží, že Vaše matka si prožila v podstatě to samé, ale teď jí nedochází, že se chová úplně stejně. A korunu všemu nasazuje muž - macho - mamánek. To je fakt na román. Ale teď mě napadá, jak to všechno vlastně pěkně do sebe zapadá. Dokud se člověk nevzchopí a aktivně se nezačne bránit, ze všech stran se na něj budou hrnout něčí požadavky. Tak dlouho, dokud to ten dotyčný vydrží. A když nevydrží, je to nakonec stejně zase jeho vina. Ale jak víme, nejtěžší je nátlak umět utnout. To se to mluví ...:-) Jen to umět realizovat ... Já tedy ještě ani po těch třech letech nemám vyhráno, jsem takříkajíc "v záběhu" :-)

Moc Vám fandím, vím, jak je to těžký a jak ztuha to jde a nejde. Jsem ráda, že máte oporu v léčbě, a že to nevzdáváte. Myslím, že Váš vztah se synem je konečně ten "normální", že tu rodinnou návaznost jste přerušila. A to je výhra.

Mějte se hezky, když budete mít chuť, pod jménem mám e-mail.
Odpovědět
 Lizzie 


Re: separace s pocity viny 

(17.4.2008 16:33:30)
Daniello,

to co píšeš je hodně drsné, až z toho běhá mráz po zádech.
Jinak...sice v trochu ,,lehčím tónu", ale i tak. V místě bývalého bydliště je celkem běžné, když rodiče počítají, že dítě s nimi kdoví do kdy (nejlépe celý život) bude bydlet pod jednou střechou, nebo co možná nejblíže. Když někomu zakážou jít v patnácti na intr a nechají ho plahočit se busem..sice na zaťukanou ale budiž. Ovšem pokud výrazně omezí takřka dvacetiletýho člověka, který se rozhoduje, že se buď odstěhuje nebo odejde na vejšku..je to síla. Přemýšlím nad tím dlouho..ale ty lidi snad žijí v jakémsi vakuu krátkozrakosti či co. A děti neodejdou dál..
Odpovědět
 Daniella17 


Re: separace s pocity viny 

(18.4.2008 14:19:52)
Lizzie, díky za účast :-)
Souhlasím, skutečně ty lidi žíjí v nějakém podivném vakuu. A děti se ne a ne posunout. Někde jsem četla, nechte děti odejít, aby se k vám mohly vrátit. To je podle mě hodně výstižné.

Hezký den
Odpovědět
 Betull 


Re: separace s pocity viny 

(17.4.2008 20:50:47)
mam podobnou bolestnou zkusenost. Byla jsem svazana tim, ze jsem mamce musela pomahat s peci o moje mladsi sourozence, sama to "nezvladala". Ani po dvaceti jsem nemohla jet nekam na vikend bez sourozencu, kdyz uz jsem nekam chtela, musela jsem je skoro vsude brat s sebou, nebo byt doma, mela jsem vycitky, ze mamce nepomaham. Tezce se mi podarilo prosadit odchod na intr, ve dvaceti trech jsem se vdala s vyhruzkami, jaky budu mit strasny zivot...
Odpovědět
 Daniella17 


Re: separace s pocity viny 

(18.4.2008 14:23:08)
Betull, Taky sis to "užila". Jen to utvrzuje v tom, že vše je o lidech. Je jedno, jestli se jedná o jedináčky, benjamínky nebo o nejstarší z dětí. Já byla ten benjamínek - rozmazlený ...:-)

Díky, hezký den
Odpovědět
 nordica 


Re: separace s pocity viny 

(17.4.2008 23:11:50)
Danielo, velmi Ti rozumím, já sice odešla z domova v 19 letech, ale pupeční šńůra se místo uvolńování stahovala stále pevněji, nepomohlo ani odstěhování se do ciziny - po 7 letech jsem se vrátila a vše bylo ještě horší. Věřím tomu, že mne moje matka milovala, ale byla schopná mne ještě v mých 50letech - i když jsem s ní nežila pod jednou střechou- deptat způsobem, který mne také málem dohnal k psychiatrovi. O to horší, že si proti sobě totálně poštvala jediného vnuka. Jak máš ale jednak s někým, komu je před 80 a je nemocný? Nakonec se to vyřešilo tím - níže uvedeným- drsným způsobem. Taky vzhledem k tomu, že mám jen 1 dítě a jsem s ním sama od jeho 3 let, bylo pro mne tou největší hrůzou, že bych z něj mohla vychovat "mamánka". Proto jsem ho začala velmi záhy vysunovat do světa. Odstěhoval se, když mu bylo 21,5 a v 2.roce na VŠ. i když bydlíme jen kousek od Prahy, šel žít do studenského podnájmu. VlastNě jsem byla ráda- máme mnohem lepší vztah, denně si píšeme maily a vídáme se budˇv Praze. nebo zavítá domů. Je typem, který tady někdo krásně popsal v té příhodě s lístečkem, nalepeným ve skříni. Najednou se ale musel naučit prát, žehlit, vařit, vytírat apod. Asi to bylo krušné, ale snad mi jednou budoucí snacha poděkuje. Na studiích se živí zcela sám, já mu během let šetřila všechny alimenty a přispívám na větší akce typu zahraniční kurz apod.
Omlouvám, se, že jsem v jednom příspěvku semlela více věcí, ale toto téma je mi hodně blízké.
Odpovědět
 Daniella17 


Re: separace s pocity viny 

(18.4.2008 14:33:53)
Nordico, Tvůj příklad dokazuje, že je jedno, zda je člověk jedináček nebo jestli si rodiče děti pořídili ve vyšším věku. Dokonce se člověk může odstěhovat i hodně daleko a stejně tomu neuteče:-). Nemůže to být ani určitou generací (např. narození kolem roku 1940), protože moje tchýně je stejný ročník a chování mých rodičů nikdy nepochopila. Někdo už tu psal, že je to v lidechv zažitých výchovných postupech po generace.

Zároveň je z Tvého příspěvku vidět taky to, že i tímto chováním rodičů "poznamenaní jedinci" jsou schopni své děti vyslat do světa tak, aby v něm uspěli i bez psychoterapie:-) GratulujuR^

Hezký den
Odpovědět
 marketaX 


Re: separace s pocity viny 

(21.4.2008 10:43:32)
Danielo, já bych spíše chtěla vědět, jak jste pochopila a začala jednat. Můj manžel je na tom podobně jako Vy. Máme spolu 5M dcerku, žijeme spolu 3 roky a on stále nic nechápe. Jedná se o jeho maminku, která je zkrátka všudypřítomná a je dosti často předmětem hádek a neustálého řešení mezi námi. Já jsem z toho již unavená, neboť to nikam nevede, protože manžel nechápe, o čem mluvím, a nespolupracuje.
Odpovědět
 helena . dva kluci 
  • 

Re: separace s pocity viny 

(22.4.2008 13:26:21)
Zkuste vynechat z vašich problémů manžela a jemně, taktně ale asertivně se braňte sama.. Váš manžel vaše pocity nechápe - to nevadí.Musíte se o sebe postarat sama. Stanovte jasná pravidla a používejte asertivní jednání. držím palce.helena
Odpovědět
 maurice 
  • 

Tak mě (trošku škodolibě) napadá... 

(17.4.2008 16:34:06)
Jak všechny tady docela přesně víte, co bude s vámi a dětmi za 10, 15 nebo i 20 let. Všechny děti budou samostatné, bezproblémů zvládnou se sami o sebe postarat, pořádek pro ně bude nejspíš samozřejmost, pubertou hladce proplují ani si toho nevšimnete...


Myslím, že by bylo docela zajímavé si za 20 let přečíst vaše diskuzní příspěvky pod podobným článkem a porovnat je s dnešními názory.

Jenom si vzpomeňte na články: "Jak jsem přišla o zásady..." Jak rychle zásady mizí v propadlišti dějin i u velmi malých dětí. S přibývajícím věkem to nebude o nic lepší.
Odpovědět
 anavel + 3 


Re: Tak mě (trošku škodolibě) napadá... 

(17.4.2008 19:38:16)
Uplne presne to me napadlo uz u cteni druheho nebo tretiho prizpevku.Jak muze nekdo vedet, co bude za 20let???
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Tak mě (trošku škodolibě) napadá... 

(18.4.2008 9:19:07)
Myslím, že každý má něco nalajnováno a nějaké představy a pak je časem upravuje podle situace. Tak si nemyslím, že když někdo má představu, že všechno jo, ale hlavně ne mamánka, tak se to bude snažit dodržet. Jediné, co nechápu, jak někdo ve 3 letech dítěte píše, že mu bude pravidelně spořit až do dospělosti a postará se o bydlení dětí. Co když se něco stane, peníze nebudou nebo se budou muset na něco použít. To pak pro dotyčné bude docela síla - předsevzetí v háji a výčitky na krku.Rv
Odpovědět
 pejtam 


co c tím 

(18.4.2008 8:18:42)
Taky máme v rodině takového mamánka, je to bratr mého muže, je mu 32 a stále, žije u rodičů...bohužel jej citově vydírají tím, že jsou nemocní (běžné projevy stáří) a když se jeho bratr (můj manžel) odstěhoval tak daleko (120km) musí se o ně postarat a dochovat je.Mrzí mně to hlavně kvůli manželovi, protože bratr mu vyčítá, že utekla jemu rodiče nechal na krku. Naše rady at se odstěhuje, a zařídí si vlastní život nebere na vědomí. Přitom rodiče jsou plně soběstační,otec sice po infarktu, ale v pořádku. Jenže se nemohou smířit s tím, že by byli sami. A tak švagra neustále kontrolují, komandují a chovají se k němu jak k malému dítěti-máš kapesník? vem si čepici!Kam jdeš?...apod. U nás si pak stěžují jak je nevděčný, že to neocení a hádá se s nimi. On nám pak zase žaluje jak ho oni omezují. co s tím?
Odpovědět
 brzobohatka 


Re: To neví nikdo 

(18.4.2008 9:13:06)
co bude za 20 let, natož jestli jeho děti budou pořádné a samostatné. ale můžu pro to něco udělat, né si říkat: á, kdo ví, co bude za pár let, nemá cenu se snažit...
tak jestli to vyjde, tak sraz za 20 let tady a povíme si!:-D
Odpovědět
 arsiela, 


praktický dotaz 

(17.4.2008 17:32:12)
Můžu se drze zeptat v souvislosti s tímhle článkem,jak řešíte praktickou stránku věci?Mám na mysli,jestli třeba dětem spoříte něco do "budoucna"? my o tom doma vedem spory,já staršímu založila stavebko a spoření aby měl aspoń něco do začátku.Manžel ten je zásadně proti,že se má mladej na nohy postavit sám,že jemu taky nikdo nic nedal.jenže to mám starch,že ho budu mít na krku do 50 let,když vidím ejho samostatnost.
Já pocházím z rodiny,kde bylo zvykem dětem bydlení zařizovat,já třeba z 15 sestřenic a bratránků byla jediná,který rodiče nepostavili barák a nebo nekoupili byt.Taky jim to dodneška tvrdě všichni vyčítaj.Bydlíme s manželem v baráku,kterej patří stále mým rodičům,ale všechno včetně rekunstrukce si hradíme sami a ještě přispíváme jim na bydlení(bydlej jinde).Celkově nás to vyšlo už pomalu víc než koupit byt.Ale to je vedlejší.
Takže jakej je váš názor,tvrdě nechat topit ať se snaží a postaví se na nožičky sám,nebo něco přisypat na pořízení bydlení?
Odpovědět
 katka+katka 
  • 

Re: praktický dotaz 

(17.4.2008 17:47:08)
Pokud jde o nás, tak mi dceři spoříme (prvním vkladem bylo porodné), peníze dostane, až vyroste:-)Prostě až dostuduje. Myslím, že je dobré pomoct se začátky, ale rozhodně ne všechno zařídit. Prostě nějaké penízky jí do života dáme, ale rozhodně jí nebudeme kupovat vilu apod.
Odpovědět
 *Niki* 


Re: praktický dotaz 

(17.4.2008 18:32:04)
My taky klukům spoříme, mají stavební spoření. Částka tam ve finále asi na bydlení nebude, možná na jejich studia... uvidíme. Dostanou od nás vše, co budou potřebovat, dokud nedospějí a budou u nás bydlet. Po škole je to jejich život. Taky jsme nic nedostali a nikomu nic nevyčítáme. Ani nebydlíme v ničím baráku, na všem pracujeme sami. A přijde mi to v pořádku. Pokud ale někdo něco dostane, je to v pořádku taky, to je věc každé rodiny. Není žádná ostuda bydlet v podnájmu a to naučím i děti. Jestli někdy vyhraju ve sportce, tak jim ale aspoň malou garsonku koupím :-)
Co já nechápu, jsou vyčítající "děti", že od rodičů nedostanou to a to, když jeho spolužáci byt, auto atd. My nejsme chudí, ale do života jim dám víc učením k samostatnosti než "bytem do začátku".
Moje kamarádka i ten byt od rodičů dostala, ale stejně tam nežije. Musela by sama lednici plnit a zálohy na služby platit. Takže stále žije už 32 let ve svém dětském pokojíku a byt už rok leží ladem... chápe tohle něco? Co víc by mohla dostat? Možná ještě celodenní pečovatelku :-)
Odpovědět
 *Niki* 


Re: praktický dotaz 

(17.4.2008 18:33:23)
... chápe tohle NĚKDO? jsem chtěla napsat...
Odpovědět
 Pavla 
  • 

Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 11:45:25)
A k tomu na prdel...
Odpovědět
 Bouřka 


Re: praktický dotaz 

(17.4.2008 19:27:55)
Já z domova odešla vlastně v 19 s odchodem na kolej, ale dalších 7 let jsem byla živena rodiči. Studium bylo náročné, věnovala jsem se mu poctivě a na nějaké velké přivyděláváni moc prostoru nebylo. Nikdy mi to vyčítáno nebylo a rodiči mi i založili a platili stavební spoření. Podporu jsem od nich měla i několik měsíců po škole v době, kdy jsem byla nezaměstnaná a sháněla práci. Jasně, mohla jsem vzít cokoli, abych se nějak uživila, ale říkali, ať raději několik měsíců počkám, jestli se přece jenom neuchytím v oboru. Podařilo se. Od té doby se živím sama. Plat nijak závratný, ale na uživení stačí. Spoření mi i nadále platili rodiči. Přestože mám vlastní bydlení - pronajatý byt(několik set km od nich, ale trvalé bydliště stále u rodičů) a jsem ráda, že si domácnost vedu po svém, pocitově: DOMA jsem tam u nich. Stejně tak i můj brzo manžel. Poctivě se snažíme oboje rodiče ±pravidelně o víkendech navštěvovat. Skutečně "doma" se cítíme každý u těch svých. Rodiče mají tendence nám přispívat třeba "na benzín", neodmítáme to. Můžou si to dovolit a nám to pomůže (ale jezdili bysme, i kdyby to nedělali). Teď vyřizujeme vlastní bydlení a já jsem vděčná, že můžu použít peníze ze spoření,které jsou od mých rodičů. Plat už mám teď o něco větší, takže to nadále utáhneme sami. ALE oba považujeme za naprosto samozřejmé, že se jednou o rodiče postaráme,až to bude zapotřebí, i kdyby to měl být třeba příspěvek na fajn dovolenou v důchodu. A taky,že přiložíme ruku k dílu při údržbě domácnosti, když už tam jsme, žádný servis. Ostatně od doby dospívání jsme musela zvládat obstarat domácnost a své mladší sestry, protože rodiče v té době pracovali celé dny, jen aby nás uživili.
Abych to shrnula, pokud se snažíte vychovat děti tak, že považují za samozřejmé, že se podílí na domácnosti, a že vám jednou vaši péči oplatí, nebála bych se do nich investovat.
Odpovědět
 Twister, Anička a Maruška 


Re: praktický dotaz 

(17.4.2008 20:49:40)
Dobrý večer, co se týče pomoci dětem do budoucna, obě naše holčičky /1 rok a 4 měsíce, 2 roky a 9 měsíců/mají založené stavební spoření prakticky pár dnů poté, co se narodily. Bůhví jaká bude doba, až budou vylétávat z rodinného hnízda, tak aby měli alespoň pro začátek. Každopádně jim určitě profinancujeme vzdělání a rozhodně je budeme vést k tomu, aby se /až na to budou mít věk/ začali zodpovědně v rámci svých možností starat sami /při studiu brigády a letní praxe/. Maluju si to růžově, ale ..... rozhodně nechci dopadnout jako můj švagr a naše milá bábi. Stará se o něj v jeho 28letech jako o mimino. On se víceméně brání /i když určitá pohodlnost v tom, že mu matka vaří, pere a tak/ v tom jistě také je. Pevně doufám, že naše děti budou až jim jednou bude 28let budou žít svůj vlastní život, řešit vlastní problémy a my budeme, pokud budeme požádáni o pomoc, připraveni jim pomoci. /stejně tak to dělají moji rodiče a musím říct, že mě a bratra k samostatnosti vychovávali, takže jim bylo skoro líto, když jsme ve dvaceti vylétli z hnízda/ a musím dodat, že spíš než o jejich pomoc /a mám teď na mysli finanční/, žádáme o rady do života..... :o)))).
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 8:42:49)
"mladej se má na nohy postavit sám,že jemu taky nikdo nic nedal.jenže to mám starch,že ho budu mít na krku do 50 let,když vidím ejho samostatnost" - to, jestli se postaví na vlastní nohy nebo ne, ale přece nezáleží na spoření do začátku nebo na jeho samostatnosti!!! To jen a jen tvoje, a manželovo rozhodnutí, jestli ho budete donekonečna omlouvat, že přece nic nemá a tudíž se nemůže osamostatnit. A pokud se "k tomu nemá"? Moji rodiče, když už situace nebyla moc příjemná pro obě strany, mi prostě řekli, že se do tří měsíců mám odstěhovat. A já to považuju za dobrou věc od nich, to není že bys syna neměla ráda. A stáli si za tím, to je další krok k osamostatnění dětí.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 9:08:44)
Nějak nechápu, proč bych se svým dětem měla starat o bydlení - tedy ne teď, dokud jsou dětmi, ale v dospělosti. Snažím se je vychovávat tak, že postarat se o sebe musejí sami a že zatím se o ně staráme my. Naše děti mají pojištění se spořením, ale spoření bude výhradně sloužit na ufinancování jejich studia. Navíc u nejstarší dcery jsem zjistila, že to opravdu stačit zdaleka nebude, takže to bude muset řešit buď studentskou půjčkou nebo brigádou, možná obojím. Zárověň se staráme sami o sebe, lépe řečenou o svou budoucnost, abych pak nestála s holými rukami před dětmi s tím, že jsem jim dala všechno a žádala je o to, aby se o nás přece postarali. Mám pocit, že když děti dostanou všechno /myslím byt, auto apod./, pak je jim zatěžko něco vracet, protože "pořád mají málo", když rodiče nedávají. Znám to z okolí a není to hezký pohled.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 10:15:52)
Tak to je moje řeč, taky si myslím, že když děti "do startu" nic nemají, není to žádná katastrofa. Já jsem z pěti dětí a manželova rodina taky neměla na spoření dětem, takže jsme si museli pomoct sami. Včera nám schválili úvěr na byt. Člověk se umí postarat, když je k tomu veden, i bez finanční injekce.
Odpovědět
 madajka 


Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 11:54:50)
My jsem holkám založili každý stavebko. Dostanou ho až budou dospělé. Ale myslí, že i kdyby jsme jim nic nedaly, tak nám to nemůžou vyčítat. Je fakt, že já ani manžel jsme od rodičů nic nedostaly, já jsem to jednu chvíli nesla docela blbě, protože moje segra i můj brácha od našich dostaly ke svatbě každý hodně vybavení - peřiny, nádobí, peníze - mě naši nepřijeli ani na svatbu, byla to taková fraška, že je mi dost smutno když si na to vzpomenu, byli tam všichni příbuzní z manželovi strany a z n aší jenom já. Děs. Ale śnažím se na to zapomenout. Holkám bych tohle nechtěla nikdy udělat.
Odpovědět
 arsiela, 


Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 14:25:40)
suzann mladýmu je 13 a půl takže osamostatňovat se zatím nebude.narážela jsem spíš na jeho pubertální manýry a nechut něco dělat.Ale to je spíš asi k věku.Já mu jasně několikrát řekla,že ve chvílu kdy si začne vydělávat tak se stará o bydlení a o sebe.A taky to míním dodržet.Má stavebko,má spoření jak tu někdo psal je to úrazovka a spoření cílová částka je kolem 100000 a finítos.Mám dluhy na baráku,pomáhám rodičům,takže víc dát nemůžu.Pokud mu dají barák moji rodiče nebo tchán tak ej to jejich problém.Já žádnou nemovitost nemám tudiž mu nemám co dát.
Odpovědět
 danka 
  • 

Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 10:11:36)
Teoreticky: Dítě bych podporovala dokud řádně studuje, pak ať se stará samo. A nějaká ta občasná brigáda při studiích by měla být samozřejmost.

Prakticky: Nevím, kolik procent mladých rodin si zvládne v dnršní době a u nás pořídit vlastní bydlení zcela bez pomoci rodičů. Záleží na regionu, ale platit v Praze tržní nájem nebo podnájem je téměř hloupost, když se dá sa stejné peníze splácet hypotéka na vlastní bydlení. Jenže získání hypotéky většinou vyždaduje nějaké vlasní prostředky (tady nejsem moc v obraze, my máme bydlení dlouho vyřešené a bez pomoci rodičů).
Takže my to stavebko synovi platíme od dvou let a budeme asi pokračovat i dál.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 10:14:55)
Danko, já si myslím, že zvládnout to nutně budou muset ti, kterým to bydlení rodiče nenaservírují. Nebo si myslíš, že budou pod mostem?
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 10:17:37)
I když - napadá mě, že vlastně já to vidím ze svého hlediska. Protože když bychom byli v paneláku 3+1, tak možná třeba bych taky dětem spořila na část bytu /netuším/, ale vzhledem k tomu, že máme na hypo dům a staráme se o vlastní bydlení, tak tohle vůbec neřeším. Nehledě na to, že v našem domě je další bytová jednotka a počítáme, že po přechodnou dobu to bude každé z našich dětí moci využívat. Ale zdůrazňuji - pouze po přechodnou dobu.
Odpovědět
 Lizzie 


Xantipo 

(18.4.2008 12:03:41)
Xantipo,

ale tady jde o to, že jim chtějí rodiče něco usnadnit - to je vážně taková hrůza? Proč tak rýpeš? Jinak já sama stavebko nemám.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 12:31:42)
spíš mě dráždí to, když se tady říká, že v dnešní době a dále to bez pomoci rodičů mladí nezvládnou. Klidně ať si kdo chce dětem koupí bydlení, prosím. Pak ale dost takových naříká, jak si toho děti neváží, jak kupují kdejakou blbost apod. Pokud je dítě naprosto normální /tím myslím bez nějakého handicapu/, tak to zvládne, když bude chtít a někdy, když bude muset. Myslím si, že samostatný člověk by se měl o sebe postarat sám, včetně bydlení. A myslím si, že to, aby rodiče kupovali potomkům byty, by měla být vyjímka a ne pravidlo, či dokonce norma.
Jen jsem nějak mimo - co znamenala to poznámka o tom, že nemáš stavební spoření? To jako, že dětem nespoříš a nebo že jsi dítě a od rodičů nemáš spoření.:-D
Odpovědět
 MSteflova 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 12:38:24)
Xantipo, plně s tebou souhlasím. Ze svého okolí neznám moc lidí, kteří měli ve 20 svůj vlastní byt - ale těch pár jedinců, které jsem poznala, si toho stejně nijak zvlášť nevážilo, bralo to jako samozřejmost, na samostatnosti jim to nepřidalo a k rodičům chodili s nataženou rukou vesele dál. Nejde ani o to, že by člověk nechtěl dát - kdybych byla milionář, nějak jim s tím bydlením i pomohu(za určitých podmínek). Ovšem aby staří dělali na dva úvazky, jedli doma chleba s máslem a nejezdili na dovolenou, a to vše jen kvůli zabezpečení svého dospělého potomka, se mi nelíbí ani trochu.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 13:23:55)
Milado, já si myslím, že Lassie psala o těch, kteří byt ve 20ti dostali - od rodičů. Ne o těch, kteří si ho nějakým způsobem sehnali sami.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Milado, 

(18.4.2008 13:31:45)
opravdu? Vlastně u nás to bylo taky tak, byt sehnal manžel a ještě jsem musela dokládat těhotenskou průkazku, jinak bychom bydleli pod mostem. Byt byl jen za "zásluhy".:-D
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Milado, 

(18.4.2008 13:44:40)
Ale jo, tento způsob pořízení bydlení taky znám. Ale v našem případě to tak nebylo. Manžel se tzv. "upsal" svému podniku za byt. Ale byly to nervy, protože dřív byt bylo možné získat od města /to bych musela být svobodná matka/ a nebo od podniku. Zkoušeli jsme ho i koupit, ale to v tehdejší době nebylo běžné řešení. My sháněli byt ke koupi rok a žádný jsme nesehnali. Pak jsme sháněli pozemek na stavbu domu - katastrofa. Díky manželově práci jsme si chtěli koupit na klíč tzv. monťák. Dali jsme objednávku a byla nám potvrzena s dodávkou - 10 let. To je neuvěřitelný.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Milado, 

(18.4.2008 13:28:14)
ještě něco. Premiové spoření pamatuji, ale rozhodně protestuji proti pasování na starší ročníky. Já jsem totiž pořád mladá holka. ;)
Odpovědět
 MSteflova 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 15:46:49)
Milado, omlouvám se - měla jsem na mysli známé, co byt dostali od rodičů.
Odpovědět
 Lizzie 


Xantipo 

(18.4.2008 14:16:22)
To znamená, že jsem svobodná,bezdětná a naši mi nikdy stavebko nezaložili:-)Na stranu druhou mi pomohli dost..byť mi nikdy nekoupili a ani nekoupí byt, auto bych od nich nechtěla apod. - pro mě je největší dar, že mi umožnili studovat. Byť už pěkných pár let zpátky trávím léto brigádami apod., uvědomuji si velkorysost jejich rozhodnutí, neboť leckteří rodiny vyčtou dětem i tu střední, o dalším vzdělávání nemluvě..~j~
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 14:27:42)
já svým dětem řekla /tedy spíš své nejstarší dceři, neboť ti dva zbývající jsou ještě na tyto hovory malí/, že jediné, co jim mohu do dospělosti dát, je vzdělání. Dcera je srozuměna s tím, že víc jí dát nemohu. Řekla bych, že to chápe a nějaké požadavky na koupi bytu nebo auta nevznesla. Ostatně, i kdyby vznesla, bylo by jí to houby platné, vezmi chlup z dlaně, když tam není:-D
Odpovědět
 Lizzie 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 14:35:59)
Xantipo,

nějak tak to bylo u nás. S našima jsme si v mnoha hovorech vyjasnili, že to, co nám do budoucna dají bude právě vzdělání. A mě to pasuje nějak tak nejvíc...Ostatně i to je značná investice.
Abych to shrnula - neodsuzuju ty, co něco dostanou, pokud si toho váží. Na stranu druhou by mě ani nenapadlo vyžadovat to od rodiny.
Pozn: Kamarádce už kdysi na střední otec oznámil, že jí postaví vedle nich barák (p!del strašná) a nějak tak nepočítá, že holčina by se mohla seberealizovat jinak a jinde..nevím, jestli už změnil názor, ale vzhledem ke kamarádčině pohodlnosti (cpou do ní dost peněz, ale ještě v 19 se ptala, zda smí tam a tam..) bych tomu moc nevěřila. I když...třeba se vzchopí. I to je aspekt ,,opičí lásky"..za velkou cenu.
Odpovědět
 Xantipa. 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 14:39:01)
Tak se svojí povahou bych od našich žádný barák nechtěla. Zavání mi to jistou podřízeností. A navíc, v dnešní době se v 19ti letech usazovat a vázat?:-©
Odpovědět
 Lizzie 


Re: Lizzie, 

(18.4.2008 14:41:14)
Xantipo,

moje slova.
Odpovědět
 Danka 
  • 

pro Xantipu 

(20.4.2008 19:20:33)
Já si také myslím, že by se člověk měl o sebe postarat a rodiče určitě nemají povinnost obstarat dětem byt. Spíš jsem chtěla říct, že zařídit si samostatné bydlení není vůbec jednoduché.
My už to máme za sebou dávno a přece jen v dost jiných podmínkách než dnes, a syn má ještě čas. Takže to už (a ještě) řešit nemusím. A doufám , že až syn bude dospělý, dokáže se o sebe postarat..
Odpovědět
 anat 
  • 

Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 12:34:38)
My založili dětem úrazové spořící pojištění, peníze dostanou, až dostudují. Výsledná suma na byt nestačí ani náhodou (v současné době je konečná částka 100 tis., ale navyšuje se podle inflace, tak nevím, kolik to bude za 15 let...). Stavební spoření mají založeno také, ale o tom už víme, že ho využijeme pro zajištění našeho vlastního bydlení. Říkám si, že na studiích je podržíme, jak dlouho bude potřeba, a tohle je pak malá kapka do začátku. Zbytek už si budou muset obstarat sami...
Odpovědět
 lucyová 
  • 

Re: praktický dotaz 

(18.4.2008 22:29:26)
Vidím to tak, že záleží na poměrech v rodině. Tzn. pokud rodiče mají prostředky na to, aby poskytli svým dětem samostatné bydlení, je v pořádku, když to udělají. Pokud prostředky nemají, děti se holt postarají samy, co taky jiného, že :-) Naše rodina je model první - my s manželem bydlení od rodičů dostali (shodou okolností každý od své rodiny něco - prostě to tak vyšlo, že naši rodiče různě našetřili/podědili) a vážíme si toho moc. Nemyslím, že by nás to nějak negativně poznamenalo :-) Naopak tím pádem považujeme za samozřejmost, že naše děti bydlení taky dostanou. Právě proto, že my se nemusíme finančně vyčerpávat hypotékou či nájmem a můžeme tak tenhle "lehký start" předat zase další generaci. A velmi ráda to svým dětem dopřeju, protože, opakuju se:-), si velmi vážím toho, že my bydlení dostali a nemusíme se stresovat hypotékou. Naopak spíš nesouhlasím se situací, kdy prostředky v rodině jsou, ale rodiče "z výchovných důvodů" nechají děti, ať se starají samy (např. kamarádka bude bydlet v bytě, který staví její otec, ale kamarádka na ten byt bude normálně platit hypotéku. Což mi připadá zbytečné. Ona je teď na MD a její manžel maká od nevidím do nevidím, aby na tu hypotéku měli... prostě je to vyhrocený, i když by to nebylo nutné). Vlastně nevím, co je na tom výchovného. V dospělosti už je stejně na výchovu pozdě...
Odpovědět
 jana 
  • 

Re: praktický dotaz 

(20.4.2008 23:13:17)
myslim si, ze neni treba sotva narozenym detem zakladat nejake ucty nebo stavebko, uz z toho duvodu, ze za deset let bude koruna,spise euro nekde uplne jinde a za dalsich deset bude mit diky inflaci nasporena castka polovicni hodnotu. za druhe si myslim,ze deti si pak niceho nevazi. mam bratranka,kteremu rodice dali darem obrovsky byt a auto a pak se ozenil, vzal si zenskou co je na prachy a ma ho pod pantoflem a podivejme se, tento mlady manzelsky par od bratrankovych rodicu v duchodu ocekava dalsi financni "injekce",protoze uz se jim byt nelibi a chteji vetsi a nestaci jim penize. takze takto, i kdyz verite svemu potomkovi,nikdy nevite, jakou zenskou nebo chlapa si vezme a jak se k vam oni dva pak budou chovat, treba vam taky nemusi koupit ani rohlik a vy skoncite pod mostem, misto abyste meli nasetreno z mladi.memu manzelovi ani mne nikdo z nasich chudych rodicu nedal ani korunu, i svatbu jsme si platili sami a rozhodne si jich vazime vic a starame se o ne vic nez tito "rozmazlenci".
Odpovědět
 Myss 


po 4 letech samostatnosti se syn vratil domu 

(19.4.2008 23:22:58)
jak sprakany pes.Uz v 17-ti letech chtel jit z domu byt hrozne samostatny.Mel tehdy silenou pubertu a tak pro nas bylo doslova osvobozujici,ze sel.Ale,jakapak to byla samostatnost.Platili jsme mu podnajem i kapesne,on tehdy jeste studoval.Takze samostatnost spocivala v tom,ze musel hospodarit s penezi.Vecer ho nikdo nepeskoval,mohl si delat,co chtel.Bajecne,ne?Bordel mel tak sileny,ze uz jsem ho prestala navstevovat,zahnile nadobi,veci pohazene po zemi.Nic mu nevadilo,ani neprinutilo si uklidit.Po 4letech se domu vratil s dluhy.Takhle dopadla jeho samostatnost.Dnes ma 21let,je nespolehlivy a lituji holku,ktera si ho jednou vezme.Rikate,ze je to moje vina?Prominte,ale byl nevychovatelny.
Odpovědět
 Dasa,2  
  • 

samostatnost 

(20.4.2008 0:23:14)
Chci se podelit o svoje neplanovane osamostatneni po smrti me matky ve veku 13 let. Nastal u me z teto udalosti primo otres a ze dne na den jsem musela denne nakoupit pro sebe a bratra neco ke svacine a veceri, ucila jsem se pod dohledem babicky zehlit kosile a varit. Temer nic jsem neumela a casto jsem byla nastvana, ze nemam takove to bezstarostne detstvi a dospivani. Bylo to hodne tezke, z domova jsem odesla v 19 letech, studovala jsem a delala brigady a hodne jsem se postupne naucila - organizovat cas, postarat se o sebe a nyni i o rodinu, deti. Kdyz byly deti male, casto jsem si styskala, ze nemaji babicku, ktera by je rozmazlovala a ucila novym vecem. To je zivot!
Chci jen navazat na clanek pani psycholozky - myslim si, ze cim driv se osamostatni mlady clovek v 18 ci 20 letech (i pri studiu na VS) tim lepe a tim drive se nauci byt sobestacny. Tak drzim palce!
Odpovědět
 marketaX 


:-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(20.4.2008 16:26:16)
A to mi někdo poraďte co má pak člověk dělat s takovým mamánkem, když se za něj vdá a dotyčný se v podstatě přestěhuje z mamahotelu do manželka hotelu...ono to zní vtipně, ale v praxi je to někdy k zešílení.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(20.4.2008 20:31:20)
Je to k zešílení. Sama takového doma mám, nebo spíš jsem se za něj vdala před 1,5 roku. První masivní scéna byla, když jsem mu vysvětlila, že nechci po něm uklízet zbytky šlupek od banánů a obaly od párků, že si připadám jak služka. Strašně se naštval. Ale - věřte nebo ne - pomalu se to začal učit. Dnes už to neřeší. Další věc: připravování snídaní, večeří a podobně. Prostě jsem beze slova nanosila věci na stůl a chceš-li, namaž si chleba sám, to zvládneš. Pak se zapojil i do praní. Jeden z prvních úklidů našeho bytu byl před návštěvou, měli jsme na to málo času, tak jsem já vyluxovala a on vytřel. A už nám to vydrželo. Před dvěma měsícema mi zničehonic řekl: Hele když ty vaříš, já budu mejt nádobí. Teď už to není mamánek. Už se pomalu osamostatňuje i psychicky (včera např. chtěl kvůli blbosti volat rodičům "aby věděli" a já mu řikám v klidu, že timhle stylem tu pupeční šňůru neodstřihne, a on po chvíli "nojo, pravdu díš" :-) ).
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(20.4.2008 21:05:44)
ježišmarjá, jak se může někdo vdát za někoho a nepoznat, že je mamánek?

dnešní soužití na zkoušku ve společné domácnosti před svatbou má něco do sebe, minimálně to, že mamánka včas odhalím...po pravdě, já bych se s převýchovou neobtěžovala
Odpovědět
 arsiela, 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(20.4.2008 22:09:22)
Nevím,jak teď,ale když jsem se před 14 lety vdávala,tak jsme spolu před tím nežili.Nebylo kde,já na ubytovně,k nám domů jsem ho brát nesměla.Pak jsme otěhotněla a vzali jsme se.Z počátku to byl taky mamánek,postupem času se z něj stal naprosto perfektní chlap,který umí uklidit pomalu líp než já a bere to jako samozřejmost.O děti se taky postará bez nejmenších problémů.Prostě dozrál,dospěl.takže ne nad každým chlapem se musí lámat hůl.Dá se to aby se změnil.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(21.4.2008 7:20:15)
no, já to prostě v tý první chvíli neřešila, v tom prvním zamilování. A abych pravdu řekla, se mnou to ze začátku nebyl taky žádný med, i když v jiných věcech než o čem se bavíme. Takže první cca rok jsme měli docela ostrý, prostě jsme "si sedali" dohromady. Teď ho miluju a za nic bych neměnila.
Odpovědět
 1.3Magráta13 


Bydlíme v mamahotelu :o)) 

(21.4.2008 9:08:36)
Chtěla bych napsat svou zkušenost s bydlením s rodiči.
Je mi přes 30. Jsem vdaná, právě čekáme druhé dítě a stále bydlíme s mými rodiči.
Toto soužití má samozřejmě své nevýhody, ale z mého pohledu mnohem více výhod pro obě strany.
Nikdy nikdo v naší rodině není sám, pokud zrovna nechce.
Práce v domácnosti a kolem domu se dělí na 4 dospělé lidi, tudíž je každý z nás vytížen méně, než by tomu bylo, kdybychom bydleli každý ve svém. Například maminka ani já nemusíme vařit oba výkendové dny. prostě se vystřídáme.
Babička s dědou jsou neustále po ruce pro svá vnooučata a vnoučátka jsou stále po ruce pro potěchu prarodičů. To je výborné zejména v období různých krizí.
Náklady na domácnost se dělí rovným dílem, tudíž jsou poloviční.

Samozřejmě že takové klidné soužití je možné jen za určitých podmínek.
Například rodiče nikdy nevyzvídají, kam a s kým jdeme a kdy se vrátíme, nevyzvídají ani v jiných oblastech. Na druhou stranu nás vyslechnou, chceme-li si popovídat. To platí samozřejmě i obráceně. Ovšem nutno podotknout, že my zase považujeme za samozřejmé, že řekneme rodičům, když jedeme pryč na několik dní nebo když se hodláme vracet odněkud až pozdě v noci. Z jednoho prostého důvodu, aby totiž o nás někdo věděl, kdyby se něco stalo. A to kam jdeme/jedeme, také nebývá tajemstvím.
Dalším pravidlem je umět si vzájemně říct o pomoc. To byl třeba z počátku soužití problém, al ejiž jsme se to naučili. Prostě nečekat, že něco udělá druhá strana, ale domluvit se, co je třeba a že je třeba pomoci. Také my nečekáme automaticky servis a hlídání dětí, vždy se ptáme, zda mají rodiče čas a zda by mohli pohlídat vnoučata. Neposledním pravidlem je řešení soukromých záležitostí naší i "jejich" rodiny a případné odbývání manželských hádek za zavřenými dveřmi.

Předpokládám, že jednou budeme mít skutečně svou domácnost, hodláme stavět na pozemku vedle rodičů. Ale chceme zůstat po ruce tak, aby naše děti měly možnost trávit s prarodiči tolik času, kolik budou chtít a aby nás maminka s tatínkem měli co nejblíž, až přijde v jejich životě období, kdy už se nebudou moci o sebe sami postarat. Pak se nebude moci ani jedna z rodin vytrhávat ze svého přirozeného prostředí.

Uznávám ale, že model naší rodiny, je, mírně řečeno, neobvyklý a můj názor zřejmě ojedinělý.
Odpovědět
 Aja 
  • 

Re: Bydlíme v mamahotelu :o)) 

(21.4.2008 9:32:43)
MAgráto,
neni to moc časté, ale ojedinělé taky ne. Ja bydlím s mužovými rodiči, vidím to úplně stejně jako ty. Vycházíme výborně, práci na zahradě a jiné si rozdělujeme, akoraát tedy oproti vám nevaříme společně. Oni oba chodí ještě do práce, takže se vídáme hlavně o víkendech. A jde to úplně bez problému...všechno vyplývá z toho, jak se lidé spolu dokážou domluvit.
Odpovědět
 vosona 


Re: Bydlíme v mamahotelu :o)) 

(21.4.2008 11:06:21)
my to máme taky tak. kdybych byla sobec a využila své občasné slabosti, sbalila bych kufry a odstěhovala se s dětma a mužem někam na samotu. :-) Ale pokaždé se uklidním argumentem, že moje holky mají babičku s dědou při ruce a oni zas je pro radost a já až půjdu za rok do práce, budu to mít o moc jednodušší. Děti nebudou muset chodit v šest ráno do družiny a v 15,30 zase z družiny, budou mít dětství, jak má být. O náklady a práci doma se dělíme, a o ty radosti taky. Je to o vzájemné toleranci. Nikde to není růžové, někde nefungují třeba zas sousedské vztahy a lidi si házejí klacky pod nohy. A taky by mě zajímalo, kolik vydělávají ti, co tu píšou o hypotékách. Když jsem nastoupila po VŠ do práce, měla jsem 6000 hrubého (v r.1998). Z toho bych byt neutáhla. Já si neumím představit, splácet 25-30 let 10 tisíc měsíčně. Chci ty peníze mít ted, abychom se měli dobře.
Odpovědět
 marketaX 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(21.4.2008 9:51:20)
:-)
no, mě to nepřišlo jako dostatečný důvod rozchodu, myslela jsem si, že jakmile budeme mít rodinu, že mamánek dozraje. Máme 5M dceru a mamánek je stále mamánek...veškeré věci v domácnosti dělám já, je dost zaměstnaný, chodí z práce denně kolem 20:00 i později, takže chápu, že si chce o víkendu trochu orazit - na druhou stranu jsem domácnost tahla i v době, kdy jsme pracovali oba...navíc jeho matka, je tak ochotná, až je to k vzteku, s jejím přístupem nemám šanci, protože jakmile je potřeba něco udělat, vyřídit, tak přiskočí maminka, okamžitě se nabídne, doběhne, udělá, vyřídí. Já její pomoc obvykle odmítám, někdy takovým způsobem, že by snad pochopil i absolutní nechápavec, dokonce jsem jí to už jednou přímo řekla - že by mi velmi pomohla, kdyby synovi ve všem hned nevyhověla, nedělala věci za něj, že mám někdy pocit, že jsem si vzala jeho matku a ne jeho...neakceptuje, byla se syny sama a vazeb se zbavovat nechce, neustále nám opakuje, že má jen nás, když to slyším, vstávají mi vlasy hrůzou.
Hlídání vnoučete beru nejen jako pomoc, ale i jako čas babičky strávený s vnoučetem. Už nevím co s tím, dokonce jsem se už chtěla rozvést, jak mě to štvalo. S manželem nejsou moc diskuze, je povahou navíc zarputilý a svojský a nechápe v čem je problém.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(21.4.2008 10:10:13)
no... můj vlastní názor na základě zkušeností s mým "mamánkem": Myslet si, že dospěje, když se narodí dítě, zvlášť má-li maminku po ruce, je dost mimo. Můj chlap dospěl až po té, co jsem mu dávala najevo, že musí dospět. Jasně jsem mu opakovala, že neuznávám mužské a ženské práce (mužské=1x za rok přitlouct hřebík a odtáhnout 100kilovou skříň; ženské=celoroční každodenní starost o domácnost), že pokud jsou v domácnosti dva, tak se o ní budou starat dva, a v neposlední řadě že by neměl být "závislý" na rodičích. Samo se to nezmění, to fakt ne.
Odpovědět
 marketaX 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(21.4.2008 10:49:31)
Suzanne, no mě to stálo už hodně bojů, energie, nekonečných hovorů s manželem na stejné téma, zaseknutích se typu - nežehlím, nevařím; žádostí - nemohl by jsi udělat to a to, jít malou vykoupat...výsledek nula. Respektive po jednom odpoledni snahy návrat do původního stavu. A o mamince nemluvě, manžel nechce chápat, vždyť ona je tak hodná a proč by si nenechal pomoci, když mu to nabízí - moje argumenty přicházejí vniveč. Opravdu uvažuji o rozvodu a již jsem to několikrát manželovi řekla, nabídla jsem mu možnost jít do manželské porady - domnívá se, že nám to nepomůže a navíc by prý na to neměl čas. Jsem nyní spíš ve stavu mezi rezignací a trvalým nasráním.
Odpovědět
 suzann 
  • 

Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(21.4.2008 12:27:00)
A co odstěhovat se dál? Alespoň.
Odpovědět
 Olina P. 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(21.4.2008 17:46:58)
Souhlasím s odstěhováním někam dál, ale tvrdě ve stylu:"Já se stěhuji, jdeš se mnou?" Chce to se "pochlapit". Jiná otázka je, jestli na to je a jestli je kam se odstěhovat. ;)no dobře se radí, ale pomoci si musí každý sám. :(
Odpovědět
 Daniella17 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(22.4.2008 6:57:36)
Markéto,

že "postižený" člověk nic nechápe, velmi dobře znám - dneska. Jak pochopit je na každém, na to rada bohužel není. Já jsem prostě cítila, že je všechno nějak špatně, a že si s tím neumím poradit. Bylo to v hodině dvanácté. Dneska mě mrzí, že jsem to neudělala daleko dřív.

Z Vašich dalších příspěvků v diskusi mi vstávají vlasy hrůzou. "Maminka je tak hodná, proč by si nenechal pomoci, když se nabízí"?! A maminka má jenom ty syny? Vazeb se zbavovat nechce?! Tak to je podle mého hodně zlý. Vemte nohy na ramena a fofrem k nějakému odborníkovi. Nemusíte hned oba, ale Vy určitě, Vy ten problém vidíte, Vám to vadí, Vy to chcete změnit, první krok je na Vás. Že by neměl čas na manželskou poradnu?! Je to o chtění si ten čas udělat. Domnívá se, že by vám to nepomohlo? Je vševěd? Spíš se bojí, že by se problém mohl najít také u něj a byl by nucen se k němu nějak postavit. Tomu strachu bych se ani nedivila, příjemný to teda není. Ale pokud chce zachovat rodinu, musí pro to něco udělat. Jak reaguje na to, že byste chtěla rozvod? To by mu vadit mělo - spíš si myslí, že to neuděláte. Píšete, že pracuje celé dny až do večera. Asi je to nutný, ale přece jen bych se zamyslela, jestli by to nešlo trochu změnit. Zapojit manžela do rodiny, ale bez maminky (babičky) a dodržovat - důsledně, nekompromisně. S babičkou se společně domluvit na "návštěvních hodinách" a rozhodně ji nenechat řešit vaše spory apod. Lehce se mi to radí, určitě jste se už o tohle všechno snažila. Jedině zkusit ještě jednou, tvrdě a naposledy. Bude to hodně těžké, ale z vlastní zkušenosti vím, že možnost v podstatě jediná, pokud budete chtíc spolu spokojeně existovat. Zatím je spokojený pouze Váš manžel. Ještě mě napadá - sice si na to nestěžujete, ale také dcerka je vás obou a nárok si "orazit", máte oba. Vy máte směny 24hodinové denně.

V každém případě bych na Vašem místě šla určitě buď do poradny nebo k psychologovi, sama jste se snažila už dost a výsledek žádný. Sama proto, že manžel se do řešení nezapojil. Společně můžete najít pro vás nejvhodnější cestu ke změně. Když nic jiného, alespoň si ujasníte, že takhle tedy už opravdu NE a manželovi to dáte jako hotovou věc. Žádné vysvětlování, diskuze - sdělíte mu jasná fakta bez výčitek a pak bude na něm, jestli se rozhodne pro maminku nebo pro rodinu.

Pěkně jsem se rozepsala, doufám, že nevypadám jako ta nejchytřejší - to jsem v plánu neměla, jen píšu o vlastní zkušenosti. Držím palce, bude to náročné, hezký den :-)
Odpovědět
 marketaX 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(23.4.2008 19:05:08)
Danielo, děkuji za to co jste napsala, manžel se skutečně asi nejvíc bojí, že by bylo řečeno, že problém je u něj. Takhle doma je to totiž jednoduché, když se kvůli stavu věcí pohádáme - řeč začnu já a sklouzneme do hádky - je mi vždy řečeno, že problém je ve mně, že já jsem ten nespokojenec a nesnášenlivec, který nemůže vystát jeho matku a co spatřuje v něčem problém...do té poradny vyrazím sama, už jsem o tom uvažovala i dříve. Manžel si opravdu myslí, že rozvodem jen vyhrožuji, je to částečně pravda, mám ho ráda a chci aby měla dcerka úplnou rodinu a do rozvodu se mi zatím nechce, vidím to jako poslední řešení, nejsem však člověk, který by jej nerealizoval a to si manžel bohužel neuvědomuje. Jeho maminka má opravdu jen své syny, bohužel, ona na těch vazbách na syny lpí a vší silou je udržuje silné jak to jen jde a to tím že se činí co nejvíce užitečnou, všudypřítomnou, skoro bych řekla, že pro ni platí heslo "vždy připraven":-).
Odpovědět
 Daniella17 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(24.4.2008 8:30:18)
Markéto, vší silou lpět a udržovat vazby silné, jak to jen jde - jak živě si to pamatuju:-);((

Váš muž může mít hlavně také obavy z toho, jak situaci řešit. Jak říct mamince, už se o nás "nestarej", už to zvládneme sami. To je těžké právě pro ten zmíněný pocit viny. Mamince by to bylo přece líto - tolik se o nás vždycky starala ...

Zase z vlastní zkušenosti, je hodně těžký takto "odvrhnout hodného rodiče" :-)
Odpovědět
 Daniella17 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(24.4.2008 8:32:27)
Ještě jsem chtěla dopsat - držím palce, pevné nervy:-)
Odpovědět
 marketaX 


Re: :-) co s mamánkem, když se za něj člověk vdá? 

(24.4.2008 10:38:39)
Děkuju za podporu :-)! A i tobě držím palce, aby šlo všechno jak si představuješ...
Odpovědět
 Pavla (1 dospělé dítě) 
  • 

Dcera měla taky touhu 

(21.4.2008 18:49:42)
Když s mojí dcerou v pubertě mlátily hormony, měla taky takovou touhu, že se sejdou s mnoha kamarády doma, celý den se budou povalovat a pak se jen přijdou najíst, já vyperu, vyžehlím, uvařím a všchnu práci si udělám. Týden jsem to vydržela, druhý taky, pak sem vyletěla a mlaďasové dostali na vybranou: buď makat nebo ať jsou si doma, že já to živit nebudu. To bylo naposledy, co u nás byli, dělat se jim holt nechtělo. Měli jsem pak vzrušený rozhovor s dcerou a já se nakonec kromě jiného dozvěděla, že kromě toho, že my rodiče nemáme pochopení pro mladé, tak že úplně stejně dopadli ve všech zúčastněných rodinách.
Odpovědět
 pezule 


Taky máme v rodině mamánka... 

(21.4.2008 21:23:14)
Já jsem se doma cítila vždycky skvěle, ale po té, co jsem se v devatenácti seznámila s přítelem měla jsem touhu mít s ním co nejdřív vlastní domácnost a jsem spokojená, že se nám to do roka podařilo a funguje nám to už více než 12let.
Můj manžel má ale bratra, který je ale typický mamánek. Pokud ho potkáte, působí dojmem frajera, po kterém holky šílí a který zvládá všechno jako "těžkej king". Ve skutečnosti si ve svých 32letech nedokáže bez maminky zařídit nic - na úřady a někdy i k lékaři chodí s maminkou, je hrozně nesamostatný, finančně se svým slušným platem nikdy nevyjde a je stále spokojený s tím, že maminka mu vaří, pere, uklízí... Rozhodně na tom nehodlá nic měnit a jeho rodiče to přijali jako fakt, že ho budou mít zbytek života na krku a nijak se tomu už nebrání.
Na jednu stranu chápu, že mu vlastně nic nechybí, ale nedokážu se s tím zkrátka sžít. Můj muž i jeho sestra máme svoje rodiny i bydlení a svou nezávislost si užíváme. On se naučil užívat si pouze bezstarostný život a k tomu mu prý takhle nic nechybí...
Myslím si, i vzhledem k vlastní zkušenosti, že čím dříve se dospívající člověk "trhne" od rodičů, tím lépe, protože časem zpohodlní a nemá většinou tu odvahu ani potřebu se do nějakého osamostatňování pouštět.
Odpovědět
Máme rádi miminka

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.