Já bych tak ráda Daniele napsala. Mám tak horkou zkušenost a řekla bych, že dobře zvládnutou v dost krátké době, ale já se tady v tom prostě nějak neumím vyznat. Možná by bylo fajn, kdyby Daniela, "v češtině " udělala novou diskuzi, ráda bych pomohla.
V každém případě, mně osobně nejvíc pomohlo to, že jsem si uvědomila, že to prostě bez toho osla zvládnu. Jsem na MD, ale prostě jsem si to všechno spočítala. Než půjdu do práce, nebude to asi žádná pohádka, ale na chleba vždy bude, navíc máme babičky a dědečky a spoustu přátel. NEbojím se. Mám koníčka. Kdyby to nebyla vysoká škola, tak by to bylo malování či psaní. Je těžké smířit se s tím, co když mě nemiluje, či co když se už nevrátí. Jenže to už po tolika letech ani není o lásce, ale o skutečnosti, jestli se mnou chce či nechce žít v ryze partnerském vzahu. A to se už dá přežít, ne? Je taková spousta možností. Kolik lidí se obětovalo pro děti či kvůli strachu. Dnes jsou staří, zničení a neštastní. Sakra, já věřím v Boha a potkala mne spousta nevysvětlitelných náhod, ale....co když máme skutečně život jen jeden, právě ten, co nyní prožíváme? CO když? Obětujeme ho pro planou naději? Pro někoho, kdo si to nezaslouží? Je tolik krásy na tom světě....