Nejsi v tom sama. Já tohle měla od dětství. Tedy nestrašilo mě to tolik jako tebe, ale vnímala jsem to. Pomáhalo mi spát při zapnuté televizi, byla to moje zvuková kulisa a navíc v pokoji nebylo úplně tma. Taky jsem si vždycky, když nebyl MM doma brala do ložnice psa. I jeho přítomnost mě uklidňovala.
Teď je to už pár měsíců pryč. Měla jsem těžký úraz a docela mi to zamýchalo životem. Člověk zjistí, že věci, které považoval za důležité, zas tak důležité nejsou. A různé strachy už na něj nemohou. Venkoncem, jsem tu přes čas. Radu na to nemám, svoje řešení nikomu nedoporučuji. Možná kdyby se člověk k té změně hodnot dopracoval pomalu sám z vlastní vůle, tohle bylo moc naráz.