No, já jsem vždycky byla přesvědčená, že mám zatraceně právo zasahovat do života svých rodičů, ostatně, v šestnácti jsem se prakticky jedním z "rodičů" po smrti matky stala: Necítila jsem právo nechat rodinu na holičkách ani tehdy, natož pokud bych byla rodičem sama. Upřímně, tohle nechápu a ani netoleruju. Můj vlastní život jsou přece i rodiče, bratr,to je rodina, ne jen někdo, koho si najdu (jsem si našla). Nenapadlo by mě kvůli chlapovi opustit bráchu, no a podobně přísná měřítka jsem samozřejmě měla i na otce. Tím vůbec netvrdím, že se lidi nemají rozcházet, když to nejde, ale nějakou bezbřehou tolerancí neoplývám.