Laleido, ještě si podobné pocity vybavuju, tupou bolest, střídanou pocitem, že třeba to není vůbec pravda, pak paniku, pak zase bolest, obvolávala jsem kamarádky, brečela jsem jim do telefonu, na rameni.. A není nic než čas a vůle nějak se dožít toho okamžiku, kdy se té ráně trochu otupí okraje.

Můj muž taky neměl pubertu, pak se dostal k penězům a trochu vlivnému postavení a bylo vymalováno. Pak jsem si našla přítele, byla jsem strašně zamilovaná, nejvíc, co jsem kdy v životě byla, a myslela si, že to je láska mého života. Odešel od nás po čtyřech letech ze dne na den, nezvedal telefony, neodpovídal na mejly. Doteď si vybavuju, jak jsem si plánovala, co budu dělat, jak jsem doma uklízela, zašívala, se strašnou nechutí a bolestí v srdci, ale kdybych si nedávala ke splnění ty praktické úkoly, tak bych asi zešílela. Asi to zní takhle napsané šíleně pateticky, ale tak to prostě bylo. Nejhorší to bylo první měsíc, dva.

Já ti moc přeju, aby ti přálo štěstí a věci se uspořádaly ke tvé spokojenosti, přeju sílu, rozvahu, podporu okolí, a aby to nejhorší období přešlo rychle a všechno dobře dopadlo. Nikdo nevíme, co nakonec bude, ale myslím, že jde o to důvěřovat životu, že nám zase přinese hezké věci.

Po všech eskapádách jsem dnes vdaná a mám druhé dítě s prima chlapem, co si mě vzal jako mladší, svobodný, zajištěný, a zase si užívám života. Drž se!!!