Zerat, tohle patří k oblíbenému tématu se kterým jsme se potkali na kř. školách, táborech i církvi. Já poměrně silně stojím na tom, že výchova dítěte je vždycky primárně věc rodičů a že dítě není svěřené do výchovy ani škole, ani církvi, ani oddílu, ale rodičům. A že máme právo se odchylovat.

V tomto nám bylo vždycky hodně milé, když instituce tolerovaly, že rodiče mají poslední slovo v řadě věcí. Takže by pro nás bylo prostě obtížné, kdyby si děcka nemohla zavolat o radu, pomoc apod. A to jsme naše vedoucí i učitele znali dost osobně. Měli jsme s vedením školy konflikt, kdy nám vyčítali, že věříme víc dětem než jim, ale když jsme pak s třídním věci detailně procházeli, tak jsme zjistili, že třeba v 80% situace (kterou škola viděla jinak) jsme měli pravdu a on se i omluvil.

Jinak náš třídní byl v tomto skvostný. Tím, že šlo o školu volby a tím že tam byli rodiče s nejrůznějšími pohledy na děti, zdraví, školu, přesvědčení, tak byl úžasně tolerantní. Byl schopen pod teepee vařit i vegetariánsky, řešilo se zajištění astmatiků, ...

Co se týče táborů, tak tam jsme reakci vedení poznali už třeba z toho, že naše děcka měly dost léků, některé bylo lepší mít u sebe (starší - asthma), některé byly na opiátový recept , měly určitá omezení, alergie, LMD a ADDH. Takže zodpovědní vedoucí se hned starali, jak reagovat, když ..., jak funguje to LMD atd.

Ale mobily jsou pro nás zásadní požadavek (na šk.v př. i na táboře). Našim děckám to od stýskání pomáhalo. Tím že se nevolalo večer, tak to nevadilo ani jiným stýskačům. Musím říci, že už za komoušů měli kantoři na šk. v př. a vedoucí na táborech smůlu: Nebavilo mne psát koresponďáky a tak jsem při každém rozchodu v městečku zamířil na poštu a z telefonní budky, nebo dokonce na objednávku zavolal domů. A rodiče byli rádi. Už v 9 letech jsem uměl hledat tehdy ještě ne zcela sjednocené předvolby...