Přidat odpověď
Dcera je v první třídě, nově má diagnostikovanou lehkou diparetickou DMO.
Vlastně jsem byla ráda, že konečně máme diagnozu.Ale nějak mi to asi dochází až s postupem času, a není mi dvakrát do zpěvu.
O co mi jde.
Její pravá noha je vytočená, je těžká, taková neohrabaná. Dcera má v tělocviku úlevu na běh, ale teď skákali na známky přes švihadlo. Ona jediná nedostala známku, ani jednou nepřeskočila.
Od té doby doma denně bere švihadlo a zkouší. Nejde to. Přeskočila (spíš rychleji překročila švihadlo cca třikrát-ne za sebou). A ona tolik chce, ale ta pravá noha je pomalejší a těžší než levá, to švihadlo se do ní prostě zamotá.
Nechce o tom, že by v tělocviku necvičila skokové cviky (bylo by to rozumné, na té noze je osteoporoza) ani slyšet, ale bude zoufalá z toho, že nedostane známku (prostě to desetkrát za sebou nemá šanci skočit, neskočí to ani dvakrát za sebou).
Příští týden budou šplhat. O její slabosti pravé nohy se už ani nezmiňuju, pravá ruka je taky chabrus, neudrží se. A já prostě nevím, co s ní.Děti se jí budou smát, zase nedostane známku, a bude mi tu křičet a plakat.
Od včerejška s ní po cvičení děláme canisterapii, začínáme s Vojtou, ona si myslela, že výsledky budou hned, nevěří v to cvičení, nevěří ve zlepšení, a mně dochází síly.
Ať udělám cokoliv, tak je to podle ní špatně.
Předchozí