Jsou-li to lidé, které mám ráda, dávám jim to, z čeho poznají mou lásku k nim.
Nenapadlo by mě ptát se někoho, co chce za dárek - protože dárkem přece enní ta věc, ale to, že jsme tomo člověku věnovala své myšlenky a láskyplnost a čas, kdy jsme přemýšlela, čím ho obdaruju. Jinak je to přece jen domluvený směnný obchod, to říkání si "kup mi žehličku, já ti koupím kulmu". Se svými blízkými neobchoduji

A dárkly pak jsou hmotné i nehmotné, třeba tátovi jsem reď naskenovala jeho dětské fotky, které babi někdevyštrachala, a vytiskla mu je jako album. Pro mou babičku je dárkem, když jí zatelefonuju a neřeknu jí "musím končit" a nechám ukončení hovoru (veelmi dlouhého) na ní. Stačí myslet na dotyčného s láskou a nápad přijde. Už jsem tu někde psala Fulghumův citát - Lidé se správnými pohnutkami dávají správné dárky"