Nemorálnost insolvence se odvíjí od nemorálnosti způsobu vymáhání dluhů.

Koneckonců, doživotně zadlužený člověk je pro společnost bezcenný, protože to, co by odvedl do společné kasy, ať už na daních, nebo na odvodech, spolknou právě ti žraloci, na které doplácíme všichni.

Člověk v insolvenci se po pěti letech může zapojit dp normálního způsobu života, má tedy motivaci pět let normálně pracovat, odvádět a co zbude, jde na dluh. Poté se z něj opět stane normální občan s normální spotřebou a obvyklým přínosem do ekonomiky. Nikomu by nepomohlo, kdyby mu zůstal dluh celý - bude se potulovat z místa na místo, rozšiřovat zónu šedé ekonomiky a vzhledem k možnému počtu takto zadlužených lidí by už dopad na celou ekonomiku byl znatelný.

Jinak ve většině zemí už existuje a v ČR je zatím kdesi v návrhu i zodpovědnost věřitele za solventnost dlužníka. Neprověří li si dostatečně budoucího dlužníka, může mít taky smůlu.