Máš právo být smutná tak dlouho, jak dlouho to cítíš. A děti vůbec neřeš (resp. neřeš, jestli po psovi pláčou n. ne), ony prožívají případný smutek jinak. Pokud jde o dospělé, tak ostatním členům rodiny holt tvůj táta asi nebyl tak blízký jako tobě, jenom nechápu, proč vyčítají smutek tobě, přijde mi pochopitelný být smutný, když ti umře někdo z rodičů ... Počítám, že nepláčeš celé dny v kuse a jsi schopná nějak plus minus fungovat ...