Přidat odpověď
No nevím, to škatulkování mi nesedí. Ta třetí kategorie je značně problematická. Syn je spíš první případ, ale když není v pohodě (stačí únava, nečekaná změna, situace, kterou nezná, nebo jí nerozumí, lekne se), tak reaguje nevypočitatelně, ovšem nikdy není agresivní. Křičí, svléká se, lehne si na zem, utíká, počůrá se apod. Když má asistenta, tak to neva, je ovlivnitelný, dá se uklidnit, nehledě na to, že se takovým situacím dá předejít. Tak kam tedy patři? Někdy je to s ním zlé, chová se jak zvířátko, ale je natolik inteligentní, že se takhle vybíjí jen doma. Ve školce i ve škole mi nevěřili, co všechno dokáže provádět. Jenže to je právě ono, ve škole se snaží tak moc a stojí ho to tolik sil, že to doma bouchne. Každý případ PAS je jiný a škatulkování je spíš na škodu. A co jsou to vlastně ty poruchy chování, jakého chování? Normálního? Co je normální? Vadí mi to. Syn je jen jiný, jinak vnímá realitu, ale stačí se na něj trochu naladit a je to najednou v pořádku. Jemu hrozně vadí, když po něm někdo vyžaduje, aby přistoupil na jeho pravidla hry bez vysvětlení, prostě tomu nerozumí. Kdyby byli lidé tolerantnější, tak nemusí (a já s ním) řešit pořád ty samé problémy. On se s nimi snaží domluvit, ale málokdo je ochoten slevit ze svých stereotypů a připustit, že něco může být jinak. A že to není špatně.
Předchozí