Jednoznačně jako u Nepilů:
"Nepil, jak jeho babička, když už nemohla, tak postupně dala pryč kravku a pořídila kozu. Když už nemohla, vzdala se kozy a pořídila slepice. A tak podobně (přesně už si to nepamatuju) a že říkala svým dětem a vnoučatům, že ví, že to hospodářství je její a ona ho chce, ale že nemůže chtít po nich, aby se o to jezdili starat místo ní, když přestane zvládat, a atk to pořád přizpůsobovala své mohoucnosti."

Prostě oba (pečující i pečovaný!) si musejí vyjít navzájem vstříc. Znám příběhy "mladých" mezi 50 a 60, kteří mají svých starostí dost, a rodiče, žijící na druhém konci republiky, se ze svého rozpadajícího se velkého domu s rozsáhlou zahradou odmítají hnout. Jak pečovaný příliš určuje pečujícímu, jak se "má" o něj pečovat, pak to není dobře, a dojede na to pečující, který si neumí stanovit rozumnou hranici. Taky budu jednou (no, už to nebude zas tak dlouho trvat ) "stará", ale budu ráda, když mě děti (mám ještě dospělou dceru z prvního vztahu) nenechají bídně zhynout, rozhodně nebudu trvat na tom, aby jezdily denně 300km tam a zpět česat srst mé perské kočce, když já už na to nevidím a neudržím kartáč.