"... terapii jsem ještě nezkoušela, obecně lidem spíš nevěřím, neumím se otevřít, na to si držím příliš velký odstup."

Mám to stejně, několikrát v životě jsem opravdu potřebovala dobrého psychologa/psychoterapeuta, ale raději jsem se s tím vždy nějak poprala sama (naštěstí nikdy nebylo fakt nejhůř). Máš vesměs 3 možnosti:

1) necháš to být. Budeš nešťastná, nespokojená, čím víc i nemocná a fyzicky neschopná, psychicky v nepohodě, časem možná i bez partnera. A tvé celkem malé děti budou mít mámu, která je nešťastná, nespokojená, čím dál víc nemocná, fyzicky neschopná, psychicky v nepohodě... nepojede s nimi na kole na výlet, nepoleze po horách, nenaučí je plavat... a dost možná přijmou tvůj vzorec chování za vlastní a také budou své životní frustrace zajídat...

2) odhodláš se k razantní změně životního stylu (jídlo, pohyb, vztah k sobě...) a zvládneš to sama

3) vyhledáš odbornou pomoc (pokud pro tebe bude snazší překonat předsudky vůči terapeutům než zvládnout 2).