Už několik dní musím myslet na jednu věc, asi si o tom potřebuji s někým "popovídat".
Syn necelý rok navštěvuje jeden sportovní oddíl. Hrozně se mu tam líbí, je úplně nadšený. Za tu dobu byl s oddílem na třech týdenních soustředěních.
Na první s ním jel manžel, jako doprovod. Klukovi se tam líbilo, a po příjezdu mi začal nadšeně vyprávět jaká tam byla sranda - provozovali se tam kanadské žertíky - klasika jakou je zubní pasta na klice, schovávání věcí a jednomu klukovi vystěhovali postel na chodbu. Docela jsem na to koukala, ale oba, manža i syn mě ujistili, že to byla sranda a nikdo psychickou újmu neutrpěl.
Na druhém soustředění s ním byl také manža, opět se vrátili nadšení a opět syn vyprávěl o žertících - zamykali se navzájem na pokojích, strkali si oblečení do záchodu, jednoho kluka chtěl jiný na to konto zbít... ale prý všechno sranda. No dobře, pustila jsem to z hlavy.
Před několika dny se syn vrátil z dalšího soustředění. Tam už byl bez manži, ale to není podstatné. Zase přijel nadšený, líbilo se mu tam, jen nevyprávěl o žádných žertících. Zato vyprávěl jak se tam bavili o jednom klukovi, který tam nebyl, protože je s rodiči na dovolené. Říkejme mu třeba Patrik. Docela se mi z toho ježili chlupy.
Jak jsem si to zpětně poskládala, většina těch "žertíků" má za cíl právě Patrika. A když Patrikovi něco provedou, Patrik se pochopitelně brání, buď jiným "žertíkem", nebo i fyzickou agresí. "Troufnou" si na něj dokonce i výrazně mladší děti a když je následně fyz. napadne (poté co se domníval, že mu strčili nějaké věci do záchodu), přijdou je bránit starší tak, že fyz. napadnou Patrika. Prý ho rádi provokují, protože snadno vypění a mnohdy se pak z jejich pohledu chová komicky. Naprosto mě to šokovalo, syn mi na to sdělil "ale mami, on je divnej" Samozřejmě jsem mu sdělila, že ať už divný je nebo není, není to důvod pro to takto se k němu chovat. A že se nedivím, že na jejich provokace reaguje tak jak reaguje.
Nejhorší na tom je, že před tím, než vstoupil do tohoto oddílu, byl v jiném a odtamtud odešel kvůli tomu, že to tam prý velmi drsně šikanovali...
Já s ním do oddílu nechodím, trenéra i kluky znám pouze od několika vidění, zato manža tam chodí často. Když u toho syn nebyl, uhodila jsem na manžu, jak že je to s těmi žertíky a s Patrikem. Co mi na to řekl? "když on je takovej divnej" Na mou pobouřenou reakci mi sdělil, že v tom minulém oddíle ho prý vyloženě mlátili, tady jenom srandičky. Na mou otázku, jak se asi musí cítit, když je permanentně terčem takových srandiček řekl, že asi blbě a tím to pro něj skončilo. Empatie není jeho silná stránka. Na dotaz, jestli to trenér nějak koriguje mi řekl, že moc ne. To v jeho řeči znamená, že vůbec.
Přitom Patrikův otec je v oddíle velmi aktivní, svolává schůzky trenéra s vedením a otci (matky nejsou vítány), příležitostně se podílí na organizaci, sehnal sponzora který poskytl oddílu významný finanční dar... kdyby cítil potřebu, měl by páky na to chtít po trenérovi trochu pedagogického působení.

Co to proboha s lidmi je, že si vyhmátnou někoho "divného" ze svého středu a ubližují mu. A proč to většině lidí okolo nepřijde divné.
Jak toho kluka ten sport ještě může bavit. A s jakými pocity asi odjíždí na ta soustředění. Je mi ho moc líto. Nesnáším když se ubližuje komukoliv, natož dětem.

Omlouvám se za dlouhý příspěvek, potřebovala jsem to ze sebe dostat.