Měla jsem v dětství, spadla jsem z prolézačky před domem. Zvedla jsem se ze země a nemohla dýchat a hlavně mluvit. Netušila jsem, co se děje. Vedle na hřišti si hrály další děti, ale já měla strach, že se mi budou smát, když jen otvírám pusu jako ryba, tak jsem za nimi nešla, ale šla jsem domů za mamkou, na schodišti jsem potkala sousedku, starou protivnou, a protože jsem ji nemohla pozdravit, tak jsme radši rychle zamířila ke sklepům. Měla jsem strach, hrozný zmatek, nevěděla jsem co dělat, vzpomínala jsme na Sněhurku, jak jí zaskočil ten kousek jablka a mlátila jsem se pěstí do hrudníku, jestli tam taky nemám nějaký prach nebo hlínu a podařilo se mi začít dýchat. Nikomu jsem to neřekla, protže jsme nevěděla, co mám vlastně říct, nějakou dobu jsem pak měla strach jestli se to nemůže samo vrátit, protože s tím pádem jsem to tak moc nespojovala. Že existuje vyražení dechu jsem se dozvěděla až o pár let později v branné výchově a došlo mi to.