Jestli si zvykla, netuším. A ani mě to nezajímá. Stejně jako ji moc nezajímají naše děti.
Někdy se to tak v rodinách prostě sejde. A tím hůř, když dojde k tomu, že ta babička, která se o vnoučata zajímala, chodila za nimi, plánovala hlídání v případě nemoci, až mi skončí RD, ta, která uměla děti pohladit, pochválit, žasla nad jejich výkony a smála se jejich dovádění, se na ně usmívá teď už jen z fotek. Koukám se na fotku nad psacím stolem, na níž je ona se svými třemi sourozenci. Objímají se a drží kolem ramen na oslavě šedesátin jednoho z nich. Ta fotka mě před pár lety tak dostala, že právě při pohledu na ni jsem začala toužit po třetím dítěti. A hned vedle mám fotku, na níž se objímám já se svými sourozenci. Od loňského léta, kdy jsme o mámu přišli, jsem víc než kdy dřív ráda, že máme jeden druhého.
Pokud má tchyně (nebo kdokoli jiný) pocit, že tři děti jsou moc, je to její problém. Ať si ho užije. Může proti tomu protestovat, může s tím nesouhlasit, ale to je asi tak to jediné, co se s tím dá dělat