Tak pokud jde o děti, tak zcela sdílím to, co říkáš - že záměr a snaha potěšit jsou naprosto klíčový, a z tohoto pohledu by potěšila i věc, která by se mi normálně sama o sobě nelíbila.

Ale musím říct, že děti se teda docela trefujou.

Jinak se teda přiznám, že u dárků od jiných lidí jdu taky spíš po úmyslu, a můj vztah k dárku se odvíjí od mého vztahu k dárci. .

Pokud jde o ten zmiňovaný náhrdelník od kamarádky, který by se mi nelíbil, tak takových dárků už jsem taky pár zažila. A pak je to podle situace - když to bylo tak, že bylo poznat, že dárce na mě myslel, ale jen se netrefil, tak pro mě byl cennější ten úmysl. Když jsem ale měla pocit, že ten dotyčnej při vymýšlení toho dárku vůbec nemyslel na mě, a byl to třeba dárek hodně drahej, ale nikdy jsem se nezmínila, že bych něco takovýho chtěla, tak mě to, přiznám se, trochu až namíchlo.

Nehodící se dárek bych neměla problém zlikvidovat, ale nikdy bych to nekomentovala nahlas před nikým kromě manžela (o kterým vím, že to nepošle dál), rozhodně ne před dětma a v žádným případě před dárcem.