with "tuto potřebu už u ní téměř nelze uspokojit." A to je právě už moc. Rozmar, který přerostl do nepříjemných rozměrů. Chce to dceru vrátit do reality.

Ty ji ve skutečnosti chápeš a obhajuješ, že má nárok si ty extrabuřty vymýšlet. Na tyhle hry musí být vždy ten druhý, co na to skáče. Chápu, že něco může mít člověk (dítě) neoblíbené v jídle, oblékání, v čemkoli. Ale nesmí se to rozrůst tak, že snesitelných věcí je minimum a tyhle výmysly otravují život. Nakonec i různé fobie se řeší "otužováním" a ne vyhovováním těm strachům.