Irmi, je mi to moc líto, posílám vám hodně sil...přímo osobní zkušenost nemám, takže asi moc neporadím, ale před 10 lety mi zemřel tatínek...mamka z toho byla hodně špatná, já v té době byla zrovna v porodnici se synem...volaly jsme si pořád, hrozně jí chyběl, pořád mluvila o tom, že by nejradši šla "za ním" apod...zpětně mi přiznala, že asi dvakrát jsem jí zavolala ve chvíli, kdy měla připravené prášky a alkohol...nakonec po pár týdnech sebrala síly a zašla za svojí praktickou doktorkou...je to hotový anděl, navíc má nějaký psychoterapeutický výcvik, mimo jiné jí dala i ty AD, ale hlavně si s ní povídala, zvala si ji třeba každý týden, nebo tam mamka mohla kdykoli zajít, udělali jí čaj, probrali co bylo potřeba...obrovsky jí podporovala i potom, když asi po roce a půl mamce objevili nádor na vaječníkách, prorostlý všude možně...prošla chemoterapií, dneska je zatím v pořádku, celou dobu jí její zlatá paní doktorka podporovala...chodí k ní dodnes, i když teď už třeba jen jednou za měsíc a když náhodou mamka zapomene, tak jí dokonce sama volá, jestli je v pořádku... Jinak věci po tátovi taky mamka nebyla schopná dlouho uklidit, dělali jsme to postupně, na co se cítila, něco třeba nechtěla, něčeho se zbavila naopak ráda...hodně chodila na místa, kam spolu chodívali, kde to měli rádi...pomáhalo jí to, měla pocit, že je pořád s ní...
Takže možná bych zkusila nějakou psychologickou pomoc, ale myslím, že k tomu člověk musí dojít, že zjistí, že už to prostě sám nebo se svými blízkými nezvládne, že potřebuje někoho zvenčí, kdo není tak zainteresovaný...