Když jsem byla teenager, strašně jsem chtěla umět něco výjimečného, abych v něčem vynikla a byla fakt dobrá.
Až časem jsem si uvědomila, že umím od všeho možného trochu...a že je to vlastně obrovská výhoda, protože existuje málo věcí, na které jsem úplně levá. Dokážu se naučit leccos (až na to porozumění cizímu neslovanskému jazyku a taky chemii a samozřejmě další věci) a dokážu propojit hodně věcí mezi sebou, které jsem se už naučila a vnímat souvislosti.
Dokážu se napojit a naladit na jiné lidi a vnímat svět jejich optikou, dokážu vnímat určitou problematiku třeba z deseti různých úhlů.
Dokážu se rychle zorientovat v mnohých problémech a neztratit hlavu, i když samozřejmě mám určitá svá omezení, hlavně pokud se to týká mě samotné , tam mi nadhled samozřejmě pokulhává.

Takže jsem nakonec ráda, jak mě příroda stvořila, i když nevynikám , ale už to vůbec pro mě není důležitý.

A zlobila jsem se na svoje tělo, že je moc - hm, jak to říct - mohutné a že nejsem vyloženě křehký holčičí typ...jenže poslední dobou si uvědomuju, že prostě - to tělo je zdravé i přes zátěže, co překonává, nezklamalo mě, stvořilo 4 děti a prostě - funguje, by´t mu zas tak moc pozornosti nevěnuju.

A co se mi líbí ne na mně, ale tak na životě, kterej žiju - poslední dobou se ke mně shlukují lidi ze širokého okolí...i ti nejbližší...a prostě jsme spolu rádi.
Je to na jednu stranu trochu vyčerpávající, na druhou stranu z toho mám velikou radost...že - žiju mězi těma všema.