- tak nějak. A já po osobních zkušenostech i s velmi blízkými pokrevními příbuznými nemám radši velká očekávání ani od mých vl. dosp.dětí - čím větší očekávání,tím větší zklamání a nakonec třeba nevědomky něco "zdupu" a zklamu je já, i když to nemusí cíleně; ale holt tak už to je - do hlavy nikomu nevidíme a co je pro jednoho ok, druhý to může cítit úplně jinak.
S kamarádkami či dobrými známými pokecáme prima,ale nenapadlo by mě od nich něco víc očekávat,nakonec vidíme se možná 2x za rok.Když je člověku totiž 50+, projde určitým vývojem a spoustu věcí už má tak nějak srovnaných a ví,že když nejde o život... ale né že něco nemůže zamrzet kdykoli.