Janinko, my jsme to měli jednoduché - bydlíme celou dobu 300 km od obou babiček, takže nepřišly, málokdy přijely tehdy, kdy jsme to nutně potřebovali, takže to bylo docela náročné. Na stranu druhou, ono vše má své výhody, myslím, že nám s manželem to vcelku prospělo, muset se o vlastní rodinu postarat my sami.
Pravda je, že občas jsem strašně zazlívala tchýňce a defakto dodnes jsem to asi nestrávila, že vždycky bylo něco na vyšší priritě (církev) než hlídání vnoučat, ale je to už pryč - děti máme už velké tak, že se více méně hlídají už samy.
Jaká budu já sama babička si myslím, že se odvine od toho, jaké vztahy budeme mít s protějšky dětí, a taky jak budou míst nastavenou výchovu dětí. Vím už teď, že nedokážu pravidelně hlídat děti, které budou vychované dle "dnešních pravidel", takové, které nám budou chtít "skákat po hlavách".
Jinak - to co popisuješ ty, znám taky. Volám mamce - nejdřív nemůže, protože myje nádobí; potom potřebuje nutně zajít se psem na procházku; pak jí hraje nějaký seriál... Neumí si to pustit ze záznamu, takže mám smůlu. Když ji udržím na telefonu, tak slyším, jak vzdychá nad filmem, jak je napnutá dějem a já si mohu povídat, co chci
Nejvtipnější je, že jak stárne - nyní má 70+, tak věci začíná nedomýšlet. My už nejezdíme na ubytování k ní, ale vždycky si zaplatíme ubytování poblíž, tak, aby ona nemusela chystat pro nás postele; oběd vařím s ní nebo si zajdeme sami někam na meníčko... ale přijedeme k ní na pár hodin a ona je schopná uvařit si s námi kafe a vytáhnout si časopis a nás úplně ignorovat. Pak se třeba je schopná zvednout a že jde se psem na procházku - cítí se strašně dotčená když se my zvedneme taky s tím, že jedeme na ubytování, že tam sami sedět nebudeme. Vysvětluji si to tak, že stárne a těžko se vzdává svých zajetých kolejí