"tak když nikam nelezou a jsou všichni izolovaní pospolu, tak o co jde? Že bude vědět? A k čemu.
Já nechápu, proč jsou všichni tak orvaný z toho vědět, že to mám."

Tak třeba případ kolegyně:
Roušku nosit odmítala ("přece všichni vědí, i doktoři, že rouška škodí"). Před Vánoci jsem ji ukecala, aby šla na testy, aby si byla jista, že rodičům nezanese covid (měl ho syn další kolegyně, takže pravděpodobnost tu byla). Jejího bratra však nikdo neukecal, tak se od něj všichni svorně nakazili pod stromečkem. Báli se jít na testy ("já to snad ani nechci vědět, takhle jsem klidnější").
Bylo jim zle, horečky, ztratii čich, kolegyně, ač je mladá a v kondici, ještě třetí týden sotva vyšla schody. Po 3 týdnech se považovali za vyléčené a vrátili se k svým zvyklostem. Byli zavření, ale na nákupy chodili.
Po nějaké době se mamince udělalo divně a odvezli ji do nemocnice se srdcem – sraženina a k tomu pozitivní na covid. Ostatní (už?) ne. Ale protože neměli ty testy z Vánoc, spadli okamžitě do karantény. Takže dalších 10 dní doma.
A až se kolegyně setká s někým dalším pozitivním, zase půjde do karantény. Už potřetí... (Teda jednou byla v karanténě jednou OČR kvůli karanténě syna, ten tenkrát taky nebyl testovaný, pak byla 3 týdny nemocná a nakonec zase karanténa kvůli kontaktu s maminkou.)
Kdyby měla z Vánoc ten pozitivní test, unikla by minimálně jedné karanténě a co já vím, třeba se s nimi setkal ještě někdo (na nákupu?) a roznesli to dál.