Moje dcera byla v 17 v podstatě dospělá, pubertu dávno za sebou. Ale ona je úplně jiná než ta tvoje, skoro bych řekla pravý opak, taková esence sebevědomí a úspěchu. Rozumíme si krásně, říkala mi kde co (zdaleka ne vše) a teď v jejích 26 se na ni obracím i o radu kolikrát.
U nás je ten emocionální, uzavřený a i vztahovačný a křehčí syn. Je trochu po mně 🙂. A taky se podceňuje a když ho někdo ocení, tak to shazuje. Zároveň ale ví, ze je dost dobrej 🙂, a pak se to v něm pere.
To taky může hrát roli v těch sociálních vztazích. Spolužáci jsou sprostí a chodí na pivo, to já jsem lepší, by si v podstatě myslel syn na místě tvé dcery a (reálně teda ne, on na pivo chodí bez taky;-), jemu nebyli dost dobří lidi z jiných důvodů).

Mně se osvědčilo udělat si na něj čas, když on měl tu potřebu, i kdyby se měly knedlíky rozvařit. Nevyptávat se, to se zasekl a neřekl už vůbec nic. Zato ale používat techniky aktivního naslouchání. Fakt tu pozornost bez vyzvídání plně
soustředit. A brát vážně jeho názory, i když se mohou zdát nemoudré.

U vás teda ale vidím jako největší problém to odmítání medikace.