Valkýro, babička se mnou chodila do parku, kde jsem si hrála pořád s těmi stejnými dětmi. Necodily jsme na pískoviště, protože babička se bála, že bych tam chytla nějaké roupy nebo škrkavky a vůbec, bylo tam moc dětí, ale spřátelila se asi se dvěma nebo třemi babičkami, které tam taky chodily s dětmi, takže s nimi seděla na lavičce, povídaly si a kouřily a my jsme si hrály na pískových cestičkách a na trávníku. Bohužel všecky ty děti pak šly do vedlejší třídy ve škole, a protože jsem nechodila do školky, tak jsem nikoho neznala a v první třídě jsem to měla dost blbé. Naštěstí se se mnou jedna holčička spřátelila a pak už to šlo. Taky byl problém ten, že jsem nikdy nebyla s nějakými dětmi sama bez dozoru dospělých, kteří nás neustále hlídali, napomínali a regulovali, takže potom jsem se strašně bála dětí, zdály se mi moc divoké a nebezpečné. Já byla neustále napomínána, abych neběhala, neskákala, nekřičela, nemluvila, když mluví dospělí. Byla jsem zvyklá v klidu si hrát tiše s panenkama nebo si kreslit do bloku. Venku jsem mohla jezdit na koloběžce, skákat přes švihadlo, házet si s ostatními dětmi balónem, ale jakmile to překročilo nějakou mez, už nás dospělí napomínali. Taky jsem nebyla zvyklá se prát, pošťuchovat nebo nadávat a hádat se, takže pak jsem se dětí, co tohle dělaly strašně bála. Trvalo mi to do páté třídy, než jsem se trochu otrkala. A s kluky jsem nechtěla nikdy mít nic společného, byli divocí, násilničtí, mluvili sprostě. Bála jsem se jich a nesnášela je.