Tak v okamžiku, kdy se dítko zvládlo obout samo to bylo, obuj se, maximálně na druhou nohu. V ranním spěchu jsem oblékala to, co si dítko večer vybralo nebo odsouhlasilo, v jeslích či školce jsem odpoledne čekala, až to zvládne samo. Pokud chtělo na sebe něco v rozporu s počasím, tak jsem na ten rozpor poukázala, u prďouse i s tím, jaké by to mohlo mít následky a dál neřešila, případně jsem další vrstvu do zimy přidala do mého batohu.
Tehdy ale dítko na rozumné důvody reagovalo lépe, teď si s chutí vychutnám, že občas můžu říct, že jsem to říkala, zejména u nedostatku teplého oblečení např. na soustředění na horách.