Náhodou na mě dnes ráno vybafl na FB tenhle článek.

Cituji:

Pojďme si ty největší mýty o vzdělávání rozebrat postupně.

Mýtus č. 1: Na chybu je třeba upozornit
To je úchylka východoevropského školství. Nikde jinde ve vyspělém světě nepracují s chybou tak jako u nás. Dobrá pedagogika radí hledat na výkonu žáka vždy to dobré. Neukazovat, kudy nelze, naopak vést tam, kudy lze. Nasměrovat k dobrým výsledkům. Proč v písance prvostupňového dítěte škrtat červeně písmenka, která jsou špatně, když můžeme podtrhat ta, která jsou dobře? Proč strhávat body za chyby, když naopak můžeme body získávat za správné odpovědi, práci navíc, dobrovolné úkoly a tak dále? V učení jazyků je upozorňování na chybu likvidační, vede k zablokování, ostychu, strachu promluvit. Dobrá pedagogika se snaží přirozené lidské „mindráky“ odstraňovat a zmírňovat, ne je způsobovat.

Mýtus č. 2: Je třeba hodnotit
Špatní učitelé jsou posedlí hodnocením, zapomínají však, že učení je pouhý proces, ne hotový výsledek. Cílem výuky je osvojení vědomostí a získání zkušeností. Nejefektivněji těchto cílů dosáhneme, když vytváříme situace, ve kterých si mohou žáci učivo dostatečně vyzkoušet, osahat, zažít chybu (!), selhání a bezradnost, zároveň ale vědomí, že jsou v bezpečném prostředí školy, tudíž se mohou uvolnit a kreativně, společně se spolužáky a učitelem hledat řešení. Jakmile do tohoto přirozeného, kreativního procesu spolupráce a hledání cesty hodím systém nálepek dobře/špatně/hůře/lépe, jenom se zbytečně naruší přirozené flow.
Na prvním stupni je posedlost hodnocením obzvlášť škodlivá, protože pro malé děti je učení přirozeným projevem bytí. Nechápou, co je výkon, jeho hodnocení vztahují na svou osobu. Známky si zvnitřňují. Buď jsi jedničkář, nebo nejsi jedničkář. Jsi snad trojkař? Význam těchto nálepek pro reálný svět je nulový, pro psychiku dítěte prokazatelně škodlivý. Neexistuje sebemenší důvod pro známkování na prvním stupni, většina vyspělých zemí od něj dávno upustila.

Mýtus č. 3: Hodnocení, soutěžení a srovnávání motivuje
Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací se vyučuje v prvním ročníku jak pedagogiky, tak managementu a mnoha dalších oborů. Je obecně známo, že když je člověk vnitřně přesvědčen o smyslu dané činnosti, chápe její význam a důležitost, bude ji vykonávat lépe, než když je k ní nucen vnějšími okolnostmi, typicky odměnou nebo trestem. Dostatečně silným vnějším stimulem můžeme člověka donutit udělat cokoliv, včetně masové vraždy.
Ve vzdělávání však nejde o to, jak se žáci jeví navenek (jsou ukáznění, plní úkoly), ale o to, co se jim děje v hlavách. Probrat neznamená splnit úkoly učitele. Probrat znamená pochopit základy fungování, umět použít, vysvětlit ostatním a po dokončení školy mít zájem se sám v předmětu dál vzdělávat. Učitel musí být schopen (a ochoten!) s žáky komunikovat o důležitosti a smyslu učiva. Je to podstata jeho práce.

Mýtus č. 4: Učitel by měl budit trochu strachu
Když organismus pociťuje strach, vypíná všechny civilizační „pluginy“ a aktivuje nouzové systémy pro útěk nebo útok. Jelikož ze školy není možno utéct, občas se stane, že se někdo pokusí o útok. To je pak špatný učitel velmi překvapen, ačkoliv se jedná o logickou reakci organismu na nepřátelské prostředí. Většina žáků samozřejmě zůstane sedět a tiše se koupe v lázni stresových hormonů. Psychosomatické projevy na sebe nenechají dlouho čekat. Bohužel v momentě, kdy vaše dítě každé ráno bolí břicho, už byly škody napáchány, na těle i na mysli.