Mně tady furt strašně chybí ta mezimožnost mezi usmrcením a uléčením. Že se o ní nemluví, že se nenabízí jako plnohodnotná. Že to rodiny nechtějí slyšet, že o tom zdravotníci tím pádem nechtějí mluvit, protože na to nemají čas, metodiku, nemají vůli, bojí se scén a stížností. Rodiny o tom nechtějí mluvit, aby nevypadaly jako smečka hyen. Internista mi hrdě sdělí, že tu babičku, co už kouká do věčnosti oběma očima, ještě vždycky na nějakej ten výkon pošle - a je vidět, jakej má ze sebe dobrej pocit, jakej je lidumil. Ale ne, pro sebe by to nechtěl, on je jiná kategorie.

Rodina volá záchranku k člověku, který je chronicky nemocný, pořád se horší, už se dusí. Mají možnost převozu do hospice, kde by mu odchod udělali snesitelný, bylo by možné ještě se rozloučit, uzavřít život. Oni ho na sílu nalifrujou do nemocnice, protože "se bojí, že v hospici už ho nikdo nebude léčit". No bude, ale jinak.

(Pak budou stát u tatínka na hadičkách a naříkat, že "tak to nechtěli". Nevěděli. Nikdo jim neřek. Doktor záchranky jim sice řek, ale oni to nechtěli slyšet.)

Kdykoli jsem kolem "svých" stařečků tohle nakousla a napsala / řekla, že rodina preferuje maximalizaci komfortu bez zbytečně zatěžujících výkonů, pokud by neměly přinést zásadní benefit, tak se zdravotníci rozzářili jako sluníčka, že se pro jednou vyhnou minovýmu poli. A pak jsme se domluvili.