ahoj maminky a tehulky,nerodila jsem sice v Moste,ale verim,ze budete v Moste spokojeny,jsou tam vyborni lekari! Neni tu nahodou pani,co lezela na pocatku srpna 2005 se mnou v mostecke nemocnici? Ma chlapecka Davidka (??zari 2005),asi 9ti letou holcicku a co si pamatuji,je odnekud od Loun... Ja tam byla na pocatku tehu,bylo mi zle,zvracela jsem.Kdyby jen nahodou,tak mi mrzelo,ze jsem nedala telefon,protoze jsem byla zvedava,jak to nakonec s porodem dopadlo. A abych doplnila prispevek,prilozim take muj porod a doufam,ze se nebudete zlobit,ze z jine porodnice:-) Preju krasne bezproblemove porody a zdrava miminka!
23.července 2005 jsem očekávala menstruaci a když přišel večer a nic,jen zlehka mě napadlo,že bych to nemusela dostat další a další dny. Ale pak jsem zase honem rychle spadla na zem,protože mně se to přece nemůže stát. Takové štěstí.. mít nebudu! A takto uběhly další dny a opravdu ani kapka. Tu jsem seděla u řeky,když jsme pobývali s Mírou na chatě a házela jsem lístečky do vody a najednou mi něco řeklo,že jsem asi těhotná. Zalily se mi oči slzami a měla jsem zvláštní pocit.Panebože,jen ať je to tak!Moc prosím! Komunikovala jsem se svým tělem,přemlouvala jsem ho,ale pořád tam ještě byl ten druhý hlásek,který si říkal pesimista.Následující dny jsem u sebe neustále nosila bílý hadřík a kapesníčky a při každé návštěvě jsem pečlivě kontrolovala,zda se nechystá ukázat červená. Občas jsem to totiž zjistila dřív,než jsem krev spatřila. A hadřík zůstával bílý…! Stále jsem nevěřila,že je ve mně malý zárodek a tak jsem si říkala,ať už mě ten nahoře netrápí a sešle mi verdikt. Buď červená,nebo nějaký náznak těhotenství. Tím náznakem jsem asi měla namysli pozitivní těhotenský test,ale to bych si ho musela nejdřív udělat. Ale co když je ještě brzy.. nebo co když nejsem a budu zklamaná. Takhle aspoň doufám a chvíli můžu mít pocit,že jsem… A když mi test vyjde negativní,budu předčasně plakat,půjdu si pro injekci na menses a bude po radosti. Zase uvidím kulaté těhulky a budu smutná. Když se menstruace nedostavila desátý den, zašla jsem k doktorovi,myslela jsem,že mi spíš řekne:ano,jste těhotná,než že by mi test vyšel pozitivní…Těšila jsem se,jak si lehnu k UTZ a on mi to poví,slzela jsem při té představě! Doktor měl ale dovolenou a tak mi sestra jen mezi dveřmi řekla,ať si udělám test na HcG. Tak jsem si pro něj tedy zašla do lékárny. No a nezbylo mi než čekat do dalšího rána. V noci mě najednou probudila bolest břicha podobná počátku měsíčků a tak jsem začala skoro brečet,že to nevyšlo. Jenže po chvíli jsem zjistila,že bolest je jiného rázu a z jiného důvodu a skončila jsem na záchodě. S radostí. V pět hodin ráno jsem už nemohla dospat a tak jsem s první močí vstala a šla celá rozklepaná do koupelny. Modlila jsem se do poslední chvíle!!! Položila jsem test v obýváku na stůl a řekla jsem si,že počkám 5 minut. Nevydržela jsem a koukla se asi za dvě minutky. Co nevidím! Druhý čárka je skutečně tam!!! Začala jsem brečet,hlasitě jsem oddechovala,bylo to pro mě neskutečné překvapení! Dárek odkudsi a obrovský zázrak! Psala jsem mamce: je tam! Budeme mít miminko? Míru jsem nechala spát a vymýšlela jsem,jak mu to řeknu,aby to bylo romantické! Nechala jsem ho jet do práce bez nejmenšího tušení a večer jsme šli na kafe. Ukázala jsem mu proužek testu a měl radost,začali jsme se společně těšit na něco neznámého a na něco,čemu stále nemůžeme věřit. Co to je těhotenství?Jaké to bude a vůbec,kdy budu rodit? To bylo strašně moc daleko…. Potkalo mě zuřivé zvracení,skončila jsem v nemocnici,zhubla jsem 3 kila,byla jsem dva dny na kapačce… ale prý zdravé těhotenství. Doktor měl stále dovolenou a tak mi to tímhle způsobem potvrdili při hospitalizaci.Týdny utíkaly,dostala jsem průkazku a ve 13.týdnu jsem absolvovala první velký ultrazvuk,kde jsem viděla naše miminko krásně veliké. Těšila jsem na první pohyby a na to,až mi řeknou pohlaví! A to jsem se dozvěděla na 100% až ve 28.týdnu. Chlapeček!!! Užívala jsem si kopání,mačkání,hýčkala jsem si bříško,které mi docela dost rostlo a celou dobu jsem odpočívala doma. S Mírou jsme postupně nakupovali všechno na příchod našeho chlapečka Honzíčka! Představovala jsem si neustále můj velký den,jaký bude,kdy přijde,jak pojedeme do porodnice a nakonec jak bude náš Honzíček vypadat! Měsíce minuly a najednou tu byl konec února,návštěva předporodního kurzu,prohlídka sálu… kde sestřička popisovala průběh porodu a provedla nás porodním sálem. Trochu mě mrazilo a měla jsem z toho malinko strach…! Březen utekl,termíny jsem prošla bez náznaků a už jsem byla nervózní ve 41týdnu. Kontrola za kontrolou, neotvírala jsem se. Tak mi bylo řečeno,že za dva dny nastoupím do nemocnice a porod mi budou vyvolávat. Mrzelo mě to,chtěla jsem normální porod,dramatický příjezd do porodnice,prostě rychlovku. Vysnila jsem si to! Těhotenství jsem měla bez menších komplikací a tak by mohl vypadat i porod. Dva dny před porodem mi vlastně odcházela hlenová zátka a já to přešla. Tak,jako jsem na začátku nevěřila,že jsem těhulka,tak jsem nyní nevěřila,že už budu rodit. Honzíček se začal hlásit z pondělka na úterý 4.4. Měla jsem celkem nepravidelné,ale docela bolestivé stahy.Pokračovaly až do rána,nejdříve po osmi minutách,později po šesti. Při každé kontrakci jsem lezla po futrech nebo si klekala na čtyři. Dýchala jsem a nutily mě měnit polohu,což byla přeci známka pravých kontrakcí.Nějak mi to uniklo a tak jsem čekala a čekala,bolesti byly čím dál tím silnější. Do porodnice jsem ještě jet nechtěla,měla jsem hrůzu z toho,že si mě tam nechají a Míru ještě pošlou domů.Tak jsem kolem 15.hodiny volala na porodní sál,co mám dělat,že stahy moc bolí a mám je po šesti minutách.Sestra mi řekla,že si mám dát vanu a přijet až to bude opravdu nesnesitelné. A fuj,do vany se mi nechtělo. Proč to zahánět,jen ať to bolí,ať už k sakru rodím,už chci miminko!!! A tak jsem si jen smočila nohy,přes bolest jsem se nemohla ani utřít. Bolesti si ve stoje dělaly co chtěly,přicházely nepravidelně a to mě mátlo!A tak jsme stále čekali. Samozřejmě všichni volali snad každou půlhodinu. Teta vykřikla radostí,že budu mít ještě dneska miminko a já tomu nevěřila a tak jsem jí na to ani nic neřekla. Vůbec jsem nevěděla,jak dlouho to bude trvat a co bude následovat. Jenže kolem 19.hodiny jsem zvracela a dostala jsem třesavku. Bolesti ve stoje téměř po minutě… po chvíli se to uklidnilo,ale už nevím,jaký byl interval. Jeli jsme! Všechno mi přišlo jiné,venku jsem potkala těhulku na procházce s manželem. Tak se na mě usmála,jako by říkala,držím palce. Stavěla jsem na každém kroku a prodýchávala. Jeli jsme pomalu a já doufala,že už půjdeme spolu na porodní box a nepošlou mi Míru domu.To nemůžou být poslíčci! Sestřička mě vtáhla dovnitř,Míru nechali na chodbě.Vyptala se mě na intervaly,vzala si těhotenskou dokumentaci a nechala mě se převléknout. Téměř jsem nemohla,ale ještě jsem stačila rozeslat pár smsek. Dostala jsem nákupní košíček,ve kterém jsem si nesla toaleťák,telefon,pití a jablíčko. Dovedla mě na vyšetřovnu a napojila mě na monitor. Pak mě odpojila,když přišla paní doktorka a ta mě vyšetřila. Řekla: krásných 5,6cm. A já říkám,kdy to bude a ona,že do půlnoci. Byla jsem tak šťastná! Najednou mi ty bolesti nepřišly tak hrozné. Sestřička mě odvedla na porodní box a řekla,že půjde pro mýho mužskýho. A ten za chvíli přišel,to už jsem neměla polodovku,kterou mi mezitím pustila.Dostala jsem jehličku na posílení kontrakcí a na otázku,zda to bude bolet víc,mi mile odpověděla:malinko víc.Tak mě uklidnila. Byla úžasná. Nikdy nezapomenu na její tvář a na paní doktorku také ne. Plodovku mi pustila ve 20.40 a pak už to začalo. Telefon jsem zahodila do košíčku a už ani nevím,jak rychle to uteklo. Tak dvě hodiny jsem měla šílené bolesti,při kterých jsem hučela na celý porodní sál. Prý jsem houkala. HUHU a když mě takhle sestřička přistihla,napomenula mě: dýchat jako pejsek,miminko potřebuje kyslík! Občas poslouchala srdíčko,nebo mě dala do nějaké polohy.. Na začátku jsem musela ležet na boku s přitaženou nohou,to hrozně bolelo. Chvíli jsem seděla na míči,ale nebylo mi příjemné se zvedat,jenže musela jsem miminku pomoct a tak nebylo možné zůstat v jedné poloze a tak mě postavili k oknu a s rozkročenýma nohama jít trochu k zemi. U toho jsem se ale nakřičela! Pravidelně mě chodila vyšetřovat. 8cm. Ptám se,jestli už můžeme a ona ne. A já,přestože jsem to věděla,jemně jsem se snažila přemlouvat,že už bysme mohli tlačit. A ona, že až při deseti cm. A tak jsem musela udělat ještě pár dřepů.Ani nevím,jaký byl čas při těch osmi. Ale pak najednou jako bych potřebovala tlačit,neskutečný tlak,zastavovalo mi to dech.A tak jsem z posledních sil řekla Mírovi,aby jí zavolal.Ťuknul na dveře a ona přišla,vyšetřila mě,rozsvítila světlo a řekla,že na bolístku zatlačim.Tak už? Jak já byla šťastná,blíží se finále a budeme mít miminko! Za chvíli přichází paní doktorka.Tlačím,odpočívám,tlačím. Dýchám kyslík,sestříčka poslouchá srdíčko.Tlačím,co můžu,chválí mě! Zatlačit co nejvíc,už není tolik času,jsem prý šikovná. Sestřička mi skáče na břicho,lokty pod žebrama,je to síla!!!Cítím štípnutí a jak doktorka něco vytahuje,snaží se dostat ven hlavičku,když prošla,cítila jsem vyklouznutí tělíčka a najednou si nepamatuju těch pár vteřin,ale paní doktorka řekla,jestli ho chci a dala mi Honzíčka na břicho.Bylo to něco nádherného. Brečela jsem!! Plačící miminko,třese ručičkama a nožičkama,růžová kůžička. A já slzy. Míra fotil a za chvíli už nám hlásili míry: 3300g a 49cm. Narodil se ve 23.14. OD TÉ DOBY JSME ZAMILOVANÍ RODIČE,MÁME SYNEČKA!!!!!!