Kazdy se samozrejme na vsechno divame jinak, kazdy z nas je formovan svym prostredim, zazitky, zkusenostmi...

Pred sesti lety jsem nasledovala sveho druheho manzela do zahranici. Me dceri z prvniho manzelstvi tenkrat bylo 10.
Tobe prijde hrozne stehovani na Slovensko, my jsme od domova tisice kilometru... Zvlastni, jak je nekdo vystraseny z neceho, co druzi zvladajibezne. Ale tak uz to na svete chodi. Ono je to tak, ze kdyz to zazijes jednou, tak priste uz je to mene hrozive a lepe to zvladas. Proste skola zivota.

Zacatek nebyl samozrejme lehky (jazykova bariera na Slovensku moc nehrozi, ze?:-) Mela jsem o ni strach, jak to zvladne. Mela jsem strach, ze ji ublizuji. A vis co? Ukazalo se, ze je to presne naopak!!! Z uslapnuteho a ticheho devcatka vyrostla moc prima vesela holka.
Nevim, proc porad pretrvava nazor, ze stehovanim deti trpi. (Teda - vim. V Cesku jeste porad neni tak bezne se stehovat.) Ano, "trpi" - ale jen chvili. Nez si zvyknou na nove prostredi. Nez si najdou nove kamarady.

Z dlouhodobeho hlediska jsem presvedcena, ze jim to da mnohem vice nez "ztratily". Je to "prekazka", kterou musi prekonat a musi na jeji prekonani prijit samy (jedno, jak moc se rodice snazi pomoci)- nauci se jak se srovnat s vecmi, ktere nemohou ovlivnit (a ktere zivot prinasi, to vime vsichni), nauci se byt flexibilni, skamaradit se s neznamymi... a podobne.
Zalezi na uhlu pohledu. Zivot tim rozhodne nekonci. Ani to neni buhvijaka tragedie, jak se na prvni pohled muze zdat.