Libiku, souhlasím s tím, že by se tyto naše vnitřní pocity naše děti nikdy neměly dozvědět a neměly by to ani pocítit. Já myslím, že to přiznání bylo myšleno "sami před sebou", ne že to máš dětem vykládat. Jde o to necítit se jako špatná máma, když mám k některému dítěti komplikovanější vztah. Nemyslím, že svého staršího syna miluju nějak rozumově, spíš jsem se musela naučit jeho jazyk lásky, který nemusí být totožný s tím, kterým mluvím já. Stejně tak si nemyslím, že on nemá rád mě, i když to tak někdy vyznívá. Všem moc doporučuji knížku "pět jazyků lásky", která mi v tom moc pomohla. Jeden syn "mluví" stejným jazykem jako já a komunikace na tomto poli je bez problémů, druhý je Marťan a má to prostě jinak, jeho jazyk lásky jsem musela objevit a učím se jím komunikovat, ačkoliv mi to není úplně přirozené. Uf, nějak jsem se do toho zamotala, snad pochopíte, co jsem chtěla říct.