Co když "přirozené následky" nejsou až tak přirozené

Zdravím diskutující na RaR :) řeším u nás doma následující otázku s naším téměř 6 letým synem. Snažím se uplatňovat prinicipy RaR, ale sama v sobě nyní bojuji s následující otázkou: co když ty přirozené následky nejsou až tak přirozené. Např. zde diskutovaé odejití ven bez dítěte popř. nechat jít dítě neoblečené, to se mi zdá jako přirozené, neoblékl jsi se tj. buď zůstaneš doma nebo jdeš, jak jsi...ale co situace s uklízením oblečení či jiných věcí. Syn si je vyslékne a pohodí v předsíni, chvíli čekám, pak když jdu kolem řeknu např. vidím, že tady leží věci, syna na to: já vím, tak chvíli čekám, pak jdu zase kolem a říkám: vidím, že tady stále leží věci na zemi, co se s nimi bude dít. Syn na to: já vím. Tak já: a co víš? a on: no že chceš abych je uklidil, ale já nechci :) čímž mne dokonale rozesmál, jak odhalil můj úmysl..no ale co dále. Přirozený následek věcí je, že bunda zůstane na na zemi a max. si na ní lehne naše kočka, což synovi absolutně nevadí, vlastně to vadí jen mně. Takže musí nastoupit podle mne už "nepřirozený" následek, a to, že řeknu: mně vadí, že to tady leží, chci, aby jsi si je uklidil. Ve většinu případů si je pak uklidí (dříve či později), ale sama sebe se ptám, jeslti když neuklidí, tak je na místě asi další krok: pokud se si je neuklidíš, tak..... ale můj dojem je, že to už není ten "přirozený" následek. Pak by se mohlo v situaci, kdy se dítě nechce obléci, jako "následek" říci: pokud se neoblečeš, bude trest xy. Přirozené by bylo, kdyby mu tu bundu pak někdo třeba ukradl a on žádnou neměl a jeho by to třeba mrzelo (což silně pochybuji :)) Možná je jen "diskusní" otázka, ale zdá se mi, že v některých situacích prostě "přirozené" následky nejsou pro dítě dostatečně "motivující", aby ho to přesvědčilo dělat něco, co samo nechce.