6.1.2017 21:31:24 Pam-pela
Re: Čekání na katastrofu
mandelinko, myslím, že to není místem, že se jen tvoje vědomí dotklo Vědomí. Tvoje děti to asi neucítí na tom místě, ale odkoukají to svými "dušičkami" z tebe.
Ono je to strašně zajímavé, protože z tohoto okamžiku mohu ovlivňovat věci budoucí...a svým způsobem věci minulé...tzn. vzpomínky.
Poslední dobou se hovoří o paměti buněk a paměti genetického fondu...proto se některé strachy, zátěže,atd...jakoby "dědí"...a někdy změna v sobě dokáže přetnout řetěz určitého koloběhu...někdo by řekl třeba i "prokletí" rodů...
Myslím, že částečně vysvětleno je to i v té knížce té dr. Klímové.
Prožila jsem v životě neskutečné strachy, možná to bylo spojeno s tím, že jsem neměla to spočinutí, tu náruč, protože pokud nějaká byla, pokud jsem ji měla, mizela...nic nebylo stálé...a já jsem člověk, který to hrozně potřeboval...
Někoho, o koho se přít...a protože to nebylo, musela jsem hledat jinou oporu...
Koneckonců je tam taky asi určitá rodinná zátěž...a taky strach z opuštění, nevědomky jsem ho předala první dcerce, protože tehdy jsem ho ještě měla.
Asi by bylo jednoduché osvícení o samotě při podpoře třeba mnichů atd...ale v běžném životě s běžnou rodinou v běžné společnosti...kde pokud člověk nemá své úzkosti, ale klidně vstřebává cizí...jsme tak moc ovlivňováni zevnitř, ale i zvenčí...a bohužel i většina lidí, i společnost, orientuje pozornost na to, co se jim nelíbí....viz např. zprávy.
Odpovědět