| ivaxx | 
 |
(23.5.2009 20:12:18)
Musíte nutit děti do cvičení na hudební nástroj? Syn (6,5 let) si vloni vyprosil hru na housličky v ZUŠ. Zároveň hraje i na flétničku. Nakonec jsme podlehli tlaku okolí (a učitelů v ZUŠ) a housle, ač na ně nikdo nehrajeme mu dovolili. Nyní ho ke cvičení musím ale dost nutit a ukecávat. Na návrhy, že toho tedy necháme reaguje hystericky, že on hrát chce (jen cvičit holt asi ne...) a nechce přestat ani s jedním nástrojem. Jak jste to řešili? Odhlásili jste děti a ony vám to pak vyčítaly? Příští po prázdninách nastupuje do 1. třídy a moc si neumím představit jak to všechno zvládneme a nezblázníme se z toho ani jeden.
|
| zuni | 
|
(23.5.2009 20:16:28)
naši nás nutili, museli jsme hrát každý den aspoň půl hodiny. Já chodila od první třídy až do devítky na housle a museli mě nutit vpodstatě pořád. Nemám radu na tvoje nervy, ale co se týče nucení, asi to jinak nejde. Na hraní na housle vzpomínám ráda 
|
| Máťa + 2 + // | 
|
(23.5.2009 20:25:19)
Nevím, jak už dlouho "nutíte"  , ale myslím, že když vydržíte, vyplatí se to. Chce to jen vybudovat u něj ten režim - jako je u všeho - a pak to bude brát jako samozřejmost... Filip hraje na kytaru a cvičí denně a má to zaběhnuté už jako čištění zubů nebo další běžnou činnost. Jen mu stačí připomenout a jde bez řečí.
Pokud u nástroje chcete zůstat, to cvičení je nutnost.
|
|
| Teraza Horáková |
|
(23.5.2009 20:25:30)
ahojda, já jsem nevydržela. Klavír a učitel domů (byl skvělý, dokonce ani ne drahý, a vyloženě škola hrou, žádné procvičování prstokladu a mlácení přes prsty ) což se dělo u nás), ale kluci se spikli a každý den, kdy měl přijít prostě scény od rána, přitom jeden je vyloženě talentovaný a má sluch - ale tuhé prstíky - zpívání ve sboru ho baví, druhému to šlo samo, má šikovné prsty, ale zase ne talent.
Šlo to dobře, po hodině vždycky říkali, že to bylo SUPER, a skončili na dominantách a subdominatách, protože jsme nervově nevydrželi.
Lituju toho moc, že jsem to nelámala víc, kluci si občas zahrají, ale samozřejmě postupně zapomínají. Myslela jsem, že budou mít radost z muziky, mají, ale prostě jinak..... nečekala jsem, že budou slavnými klavíristy, jen prostě zábavu. Nevím, jestli je to chyba naší nedůslednosti, mně je proti srsti lámat věci, co nejdou dobrovolně.
|
|
|
| Mishaczek+Tygříci 07+Daník 10 | 
|
(23.5.2009 20:30:27)
Začala jsem rhá t v 5ti letech na zobcovou flétnu ve 4.třídě jsem začala hrát na pozoun v 6 třídě jsem nastoupila do dechového orchestru, v 7.třídě jsem začala jezdit s nimi po Evropě po koncertech, v té samé třídě jsem si přibrala Altovou flétnu a na zkoušku saxofon, ten mě ale nenadchl, takže místo toho rekreačně trubka. v 15 letech přijímačky na konzervatoř, kde mi řekli že i když mám bezesporu tak mě bez obálky nevezmou. Podotýkám, že jsme se hlásili jen 3 na pozoun a řekli nám to všem 3. Měla jsem tehdy nabídku, že pokud mne vezmou mohla bych hrát ve Vídni a školu dělat dálkově při tom. Bohudík naši na to peníze neměli, tak jsem se smířila s tím že dál už to nemá cenu, v prváku na střední jsem postupně složila všechny karty a věnovala se škole. Můj režim byl od 4té třídy takový že jsem byla dopoledne ve škole odpoledne cvičení a 2x týdně hudebka, 1x týdně nauka. V 6 třídě už to bylo tak, že jsem ráno šla do školy ze školy místo oběda do hudebky na hodinu flétny, pak na odpolední vyučování, po něm zase do hudebky na hodinu pozounu a k tomu 1x týdně zkouška s orchestrem. pokud byla naplánovaná šňůra tak jsme to měli každý den včetně víkendů a končili jsme v 18:30, domů jsem se dostala v 19:30, a musela jsem cvičit to co jsem ten den hrála. Spát jsem šla tak v 22hodin. Učila jsem se po hraní a před školou. Kupodivu jsem procházela bez problémů. Ještě jsem stáhala psát úkoly se sourozencema a vyzvedávat ségru v družině která chodila na hudebku většinou se mnou. Od 7. třídy už jsme neměla povinnou hudební nauku a tudíž mi jeden den ve městě odpadl. Když jsem přestala hrát tak jsem nevěděla co s volným časem a ačkoli jsem to nikdy nepřiznala našim nebo manželovi do dnes mám pocit, že jsem selhala na celé čáře tím, že mě nepřijali. Vím, že to, že jsem přestala hrát zklamalo hlavně tátu. Ale nebudu lhát. Občas to byl opravdu bpj a máma mě do toho kopala jak mohla. Týden před přímačkama letěl pozoun přes celou hudebnu, protože mi ruply nervy.
Naproti tomu sestra začala v 1 třídě hrát na flétničku v 5. třídě chtěla housle tak hrála asi rok a půl na housle a pak se dala na lesní roh. Nic z toho ji doopravdy nebavilo, tak, že by tím žila, cvičit ji nebavilo a čím víc ji člověk nutil tím to bylo horší.
Brácha nehrál kdy na nic a disciplínu nezná doteď. To je podle mě jeden z velkých kladů hraní. Cvičení se opravdu musí dělat každý den a pokud i den vynechá je to znát. Každý den 30 minut udělá divy. Zkus mu to dát nějakou formou hry nebo to něčím podmínit. Kdybych se měla rozhodovat znovu tak bych udělala to samé jako tehdy když jsem hrála. Na druhou stranu jsem neměla kamarády a byla jsem za podivína. Kdyby mě tehdy vzali na tu konzervatoř tak dnes s největší pravděpodobností s manželem spolu nejsme. Ale děkuji za to že jsme. Nicméně jako koníček je to skvělé.
|
| Anezka73 | 
|
(23.5.2009 22:53:40)
Mishacku, teda smekám
S disciplínou souhlasím. Když se cvičení vmísí do denního řádu, jde to dobře.
Já hrála ráno než jsme šli do školy a pak odpolko. Nikdo mne nikdy nenutil, kytara mne bavila.
|
| Mishaczek+Tygříci 07+Daník 10 |
|
(24.5.2009 11:37:36)
Anežko to není co smekat. Já měla ekzem a vypadala opravdu hrozně. Děti se kvůli tomu se mnou nebavili. Pro mě to byl únik z reality a hrozně mě to bavilo.
|
|
|
|
| ivaxx |
|
(23.5.2009 21:10:50)
Kdoto, tak takhle je to přesně u nás. Nejvíce se děsím do budoucna toho, že k nástrojům přibude ještě nauka a k houslím i orchestr. Zatím na nauku nechodí a rok ještě nebude muset, protože to jsem s ním schopna probrat doma a zbytek při hodině učitelka. Mám pocit, že pak už prostě nestihneme vůbec nic jiného.
|
| ivaxx |
|
(23.5.2009 21:19:57)
Já bohužel sama nejsem schopna posoudit, nakolik je syn talentovaný (ačkoli jsem hrála na klavír, tak hudební sluch mám sotva jen průměrný), ale dle učitelek v ZUŠ je. Problém ale je, že i ony tlačí na to, aby jedneho nástroje zanechal - ovšem vždy ten druhý, než samy učí. Tak nevíme, zda je to proto, že mají málo dětí, nebo syn skutečně sluch má. Malý teď odjel na školku v přírodě (jen s flétničkou, z houslí by byly trosky) a domluvili jsme se, že tam zapřemýšlí i on sám, co bude příští rok. No, nedělám si moc naděje, že něco vydumá. Nechci aby si zvykl, že se něco začne dělat a jakmile přijdou první neúspěchy, tak se to zabalí, ale mám trochu pocit, že jdeme "přes závit".
Lízo - ještě dotaz. Musí dítě povinně i u vás do orchestru (od 2.ročínku) a na nauku 5 let?
|
| Líza | 
|
(23.5.2009 21:28:14)
Ivaxx, ani jedno moje dítě nechodilo/nechodí na nástroj do hudebky. Já jsem chodila do LŠU nějakých třináct let a vím, co mi to dalo a co vzalo a nechtěla jsem, aby měly právě tenhle typ hudebního vzdělání. Takže chodí soukromě, takže nauka ne, orchestr ne, respektive z hudební teorie věci, které učitelka uzná za vhodné a obvykle takové, které se týkají toho, co zrovna hraje. Později uvidíme.
|
| ivaxx |
|
(23.5.2009 21:43:26)
Lízo - takto soukromě jsem chodila kdysi na klavír 8 let. Protože však učitelka byla hodná, netlačily nás nějaké koncerty, zkoušky a podobně, tak jsem se nikdy nedostala dále než zhruba do 5. ročníku a dnes jsem s bídou schopna doprovodit malého k flétničce, ne už si zahrát vše, co se mi líbí. Syn také začínal pro změnu kroužkem nejprve v DDM (naučili jej držet flétnu opačně rukama, já na ní tenkrát hrát neuměla a vůbec si toho nejprve nevšimla (matka tupec) - ukončili jsme), poté v kulturním domě (zrušili jej), pak v napůl soukromé LŠU, kde nauka a soubory nebyly - ale kamarád, který sám učí na flétnu nám řekl, že malý špatně nasazuje tóny, špatně drží flétnu... takže jsme raději letos po 2 letech přešli do ZUŠ (a ve flétničce odstraňovali zlozvyky...).
Nicméně je fakt, že najít dobrého učitele, bylo by to pro nás také řešení. Hudebníka z něj mít nechceme.
|
| Líza |
|
(23.5.2009 22:00:06)
Je určitě důležité najít učitele a mít taky jasno, kam má s tím hraním dítě "dojít". Já jsem se nějak kousla v tom, že v hudebce jsem sice hrála dost dobře, sem tam nějaký umístění v nějaký soutěži a tak, ale bylo to šíleně mechanický, zaměřený na hru podle not, minimum improvizace, minimum vlastní invence, trochu něco jinýho, než co bych z pohledu doby, kdy jsem tu hudebku končila, asi ocenila víc.
U starší dcery jsem vysloveně chtěla - protože bylo celkem i jasné, že to nebude na kdovíjaké muzicírování - aby se naučila najít melodii, sama vymyslet doprovod, ona se k tomu navíc naučila o hodně lépe intonovat než předtím, s paní učitelkou hodně zpívaly; neměla jsem v úmyslu, aby hrála roky Czerného etudy a pak někde excelovala s Chopinem, spíš tak aby mohla, pokud bude chtít, si zahrát na klávesy někdy za X let s kapelou nebo aby si v pubertě, až ji všichni budem štvát, mohla zalízt ke klavíru a ulevit si tím, co z něj vyloudí - tohle se teda u starší zjevně nepovedlo, i když kdo ví, třeba k tomu ještě dospěje i sama, na ten nástroj nezanevřela komplet.
Ani u mladší nemám představu nějaké koncertní kariéry, jinak by samozřejmě do té hudebky chodila, takhle mi to přijde volnější a lze to líp přizpůsobit našim představám a časovým i dalším možnostem.
Já jsem tehdy měla pocit, že tím drilem se zkouškama, přehrávkama, s povinnýma skladbama na konci každýho roku a celkovým zaměřením, ze mě nějak vytloukli něco, co jsem potom po letech horko těžko znovu hledala - kreativitu, schopnost na ten klavír zahrát, na co mám zrovna náladu a ne jen podle not, zahrát třeba s tou kapelou, improvizovat...
Myslím, že jsem asi trochu zaujatá a neobjektivní, určitě i tohle v hudebce lze, když po tom člověk jde, já byla zasycená tím ostatním. A taky bych s tím neměla potíž, kdyby to bylo víc automaticky ve mně. Takže vím, že to není univerzálně platný a že to je jen můj velmi subjektivní pohled na hudebky a jejich osnovy.
|
| ivaxx |
|
(23.5.2009 22:31:02)
Lízo a ostatní - díky moc. Mám teď o čem popřemýšlet. Přiznám se, že až nyní na konci roku se postupně dozvídám, co vše je vlastně v ZUŠ povinné (a co já sama nikdy nemusela absolvovat a přesto se u piana vztekala jak čert). Doufali jsme, že když kluk s houslemi začne rok před první třídou ukáže se, že buď na to nemá a včas to "zabalíme", nebo má a pak případně zrušíme flétnu. Že se ale bude vztekat u cvičení a nebude chtít ukončit vůbec nic, s tím jsme nepočítali. Holt uplatníme rodičovská práva a rozhodneme za něj. Aspoň nám bude mít co někdy vyčítat.
Ještě poslední dotaz a už dám pokoj - myslíte, že je rozumné vzít kluka k naprosto jiné učitelce nechat jej zavrzat a ona by nám byla nezávisle schopna říci, jestli kluk určité vlohy má nebo ne? Je to takto z krátké "produkce" učitelka schopna poznat? Trochu se totiž bojím, že v ZUŠ zas takový nával nemají a prostě se snaží děti udržet stůj co stůj. My s manželem nepoznáme nic, děda je příliš kritik a babičky pochválí všechno i kdyby hrál úplně falešně.
|
|
|
|
|
| Teraza Horáková |
|
(23.5.2009 21:57:07)
ivaxx. já taky ne ) ale manžel je muzikant pro zábavu a sluch opravdu má, takže ten si všiml první a pak jsem dala na učitele ve škole a sbormistra. Potvrdil učitel výuky následně.
|
|
|
|
|
Sice ho teď nepřijali, ale vyjádřili se, že napřesrok by to vyjít mělo. Takže bych řekla, že pokud o to dítě stojí a má na to, hudbu si najde i později (jen na tom musí víc zapracovat).
osvědčilo se mi nutit,přemlouvat a vydržet takže nutíme,přemlouváme a držíme se
V její náručí
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)