| Zuzík - Tez 7/05 + Šimi 8/08 | 
 |
(23.3.2011 20:56:05)
Když už si člověk myslí že ho nic horší potkal nemůže a nebo že už zažíváte dost těžkých chvil...stane se ještě něco horšího ..potkala nás další pohroma...přítelovi zemřel taťka...ve čtvrtek byl pohřeb....co jsme se to dozvědeli..říkala jsem si..ted musíš být silná..zapomeň na všechny své starosti..H.tě ted bude potřeboval...snažila jsem se...stále jsem se ho snažila utěšit že to spolu zvládneme...že jsem tu pro něj a že mu pomůžu to překonat...zasáhlo ho to víc než jeho ségru...byli na sobě závisláci..než se nastěhovat sem tak bydlel jen s ním..byl nemocný a taky toho tatˇka někdy využíval,dělal si z něj poskoka takže to končilo i hádkou,ale miloval ho....jenže najednou není...a nejhorší je to že poslední telefon co s ním měl byl že se právě pohádali....věděla jsem že to bude H. strašně těžce brát a bude si to pořád vyčítat ale tak jsem si říkala prostě to nějak zvládneme...jsme na to 2....
celý týden do pohřbu byl mimo...sice se snažil chodit do práce aby nemyslel ale jakmile dorazil domů..byl v tom zase...pohřeb jsme taky zvládli..posezení pak taky...bavil se...vypadal takový klidnější a já jsem si říkala ted možná bude už líp....
ale naopak...
od té doby je to úplně v pr....nekomunikuje...na nic nereaguje...mě od sebe odstrkuje...nechce ode mne obejmout, vzít za ruku a držet..nebo jen pohladit..prostě nechce nic...jen sedí a mlčí..kouká na tv a nebo se pak sebere a jde dolů do jeho zašívárny....spí v obýváku a prostě nefunguje...když se snažím nějak najít řeč o něčem..jen odpoví a nebo že neví je mu to jedno..a konec..je to ubíjící...celý víkend být vedle člověka kterého milujete, chcete mu nějak pomoc a on nechce...říkala jsem si jsme na to dva..zvládneme to..sice mám sama nervy v prdeli z toho všeho co bylo do ted ale zvládnu to musím...jenže my nejsme dva...jsme jen on a já...on si jede po své koleji...uzavření do sebe a já????....udělala bych vše pro to aby mu bylo líp...ale jak když o to nestojí....a čím víc mě odstrkuje, tím víc to ubíjí i mě...cítím se zbytečná..nepotřebná...taky mi chybí..taky ho potřebuju, nezasáhlo to jen jeho...jen nevím jak dál...on je ten co sedí a mlčí a říká nic nepotřebuje a já jsem ta co ted utíká vedle do místnosti a brečí protože už neví co dělat....
co mám dělat???....chápu že ho to ranilo,..bolí trápí je to šok..ale taky vím že kdybych měla vedle sebe někoho kdo mi chce pomoc a nebudu na to sama..bylo by to pro mě lehčí...ale on mě nechce a tím ublížuje i mě...
strašná představa ráno vstát a vědět že celý den nepromluví...nebo někam uteče...včera sjem vstala a on nikde přijel až kolem 10..neřekl nic...po o se sebral a zase odjel..když sjems e zeptala kam jede..nedozvěděla jsem se nic..jen že přijede brzy...dorazil po 6...pak zalezl dolů k sobě a pak si lehl na gauč a spal....
je to pro mě hrozně ubíjící
já to vše chápu...znám co prožívá..taky jsem si to musela už projít 2x....jen mě mrzí to..že vím že v práci funguje...komunikuje...dojede k ségře komunikuje...v neděli to odpo jsem se nakonec dozvěděla že byl u kámoše z práce....ale proč tedy mě odmítá...se mnou nepromluví ani slovo..neřekne mi jak se cítí, nevyjádří se, přitom mu stále nabízím tu nastavenou náruč....chápu že mu není do řeči..že chce být taky sám, sám se s tím poprat a tak nějak se z toho vzpamatovat.....to chápu, taky jsem to tak měla.....
jen prostě nachápu proč odstrkuje mě...proč nechce abych ho chytla za ruku...jak kdybych byla prašivá...nebo si myslí že to vše můžu já...kvůli mě se od něj odstěhoval a takhle to dopadlo..třeba tak to cítí......nevím
jen vím, že já díky tomu jak jsem na tom byla doposud..od léta zdrav.problémy, dále nekončíci dohahy s ex, na Antidepresivách atd...tohle prostě delší dobu nevydržím...mám strach že nás to do sebe odtrhne úplně
|
| Jana Nová |
|
(23.3.2011 21:02:36)
Zuzíku, nemá smysl příteli tu pomoc vnucovat. Se ztrátou se každý vyrovnává jinak - je klidně možné, že to prostě nechce rozpitvávat (nebo to nechce rozpitvávat právě teď). Zkus netlačit na pilu, nechej ho v klidu a hlavně se pokus nebrat si celou situaci osobně.
|
|
| Adina,kluk 08 | •
|
(23.3.2011 21:13:32)
no je to velmi smutná událost.já sama si nedokážu vůbec představit,že by tu mama nebo táta najednou nebyli...
možná,že by manželovi pomohlo zajít k psychologovi,nebo alespon mu nech napsat nějaká zklidnující antidepresiva.
musíš počkat až to trošku odezní,čas je nejlepší lék.
máš pravdu,člověk si nesmí stěžovat,v životě může být hůře..
|
|
| Raduza | 
|
(23.3.2011 21:19:15)
Zkus mu tak za týden napsat dopis, jestli se to nezlepší. Promluv si s jeho sestrou, jestli spolu komunikujete. Hlavně vydrž, musí to být těžké  
|
|
| hokkaid |
|
(23.3.2011 21:20:10)
To je hrozně čerstvé - dej tomu čas - vyrovnávání se se ztrátou někoho blízkého má své zákonitosti.
|
|
| pearl | 
|
(23.3.2011 21:20:18)
Já myslím, že je moc brzo, ještě se s tím nevyrovnal a asi jen tak nevyrovná.
Vím, že to musí být pro tebe hrozné. Já bych byla nablízku, ale o nic se nepokoušela. Chovala bych se naprosto klidně (teda, co to půjde), věcně. Prostě jako že život jde dál. Myslím, že pokud neutrpěl vyloženě nějakou psychickou újmu, myslím jako nemoc, jasně, že vždycky to zanechá stopu, tak se časem vrátí do normálních kolejí, ale musíš mu je prostě dál vést ty, aby se měl kam vrátit.
|
|
| Chape | •
|
(23.3.2011 21:33:22)
pokud ma pritel nejakeho dobreho kamose tak mu zavolej at ho vytahne ven na pivo. Chlap se obcas spise vykeca kamaradovi nez pritelkyni, pred kterou chce byt ten silny.
Neber to ze pro nej nejsi na prvnim miste, ale proste my obcas nechceme stratit svou tvar i kdyz to vy zeny berete ze nejsme schoni rict co se deje.
|
|
| NIaris |
|
(23.3.2011 21:34:24)
Manžel měl hodně těžké období, ještě to nepřebolelo. V květnu mu umřel dědeček, v červenci táta. V první den důchodu už se neprobudil, dostal mrtvici a za týden umřel.
Byla to strašná pecka. Navíc tchýně žila ve společné domácnosti jak s tchánem, tak s dědečkem. A najednou byla doma sama.
Manžel teda fungoval, ale byly tam ohavné tahanice ohledně toho, jak s tchánem. On sám si přál zpopelnit, jeho sestra s matkou to neakceptovaly, byly zlé, nejvíce křičely na mého manžela, který se rozhodl akceptovat to, co si přál táta.....
Takže manžel přišel nejen o tátu, dědečka, ale i o rodinu z tátovy strany.
Chce to jen čas, ten otupí hrany.
|
|
| Leena+Michalka listopad 09 | 
|
(23.3.2011 21:52:03)
Driv bych to nepochopila, ale ted bohuzel vim jak se citi. Je to necele dva mesice co jsem prisla o maminku, i kdyz se s manzelem normalne skoro nehadam, po pohrbu jsem se s nim pohadala, pak jsem s nim nechtela vubec mluvit,... nedokazu si to vysvetlit, nesnasela jsem lidi, svet, paradoxne jsem take hledala lidi mimo mou rodinu,.. Clovek chce asi zit jako by se nic nestalo, utect tomu,.. ja nevim, taky jsem hodne brecela kdyz me nikdo nevidel a to me vycerpavalo a pak jsem to proste nebyla ja. Uz je to ok, tedy ta silena bolest nezmizela, po nocich stale brecim, ale myslim vztahy kolem me. Tak 14 dni se obrn trpelivosti a neres to a netrap se tim, .. V tomto pripade je cas nejlepsi lekar. Bud mu na blizku, ale vyrovnat se s tim musi nejdriv sam.
|
|
| anexa | 
|
(23.3.2011 22:36:33)
no,já tě uklidňovat nebudu, manželovi zemřela před lety babička, nesl to dost těžko, doma jsme měli párměsíční miminko, manžel neměl zájem o moje uklidňování, nechtěl se o tom bavit, odmítal mě, doma to bylo husté, časem jsem zjistila, že se nechal utěšovat od milenky
|
| Procentka |
|
(23.3.2011 22:46:57)
No ale tak že má milenku je myslím dost nepravděpodobné, spíš opravdu potřebuje chvíli být sám, aby to zpracoval... Zakladatelku bych tímhle nestrašila, už takhle má asi nervy nadranc...
|
|
|
| Pole levandulové | 
|
(23.3.2011 22:46:20)
Zuziku, zkusila bych to brat tak, ze doma, tj s tebou se nemusi pretvarovat a muze si svuj smutek odzit tak, jak sam nejvic citi. Musi to byt pro tebe neprijemne, ale otce ztratil on, tak bych mu nechala prostor a nevnucovala mu svou naruc. To, ze mluvi u jinych nemusi nic znamenat, kazdy se se ztratou vyrovnava ruzne, navenek muze fungovat, ale doma je sam sebou.
|
|
| Peggy z údolí | 
|
(23.3.2011 23:22:10)
Je mi to líto. Vím, že nejhorší je bezmoc, když nedokážeš pomoci někomu blízkému, neboť nevíš jak. Omlouvám se, pokud se úplně zmýlím. Je to jen můj odhad. Ale spousta chlapů ještě byla vychována dle hesla, že chlapi nepláčou a chlap má být vždy pevnou oporou. A tak prostě nedokáží otevřeně říci, co cítí, nedovedou mluvit o své bolesti, tím méně s milovanou ženskou. Já bych asi zkusila říci mu, že tu jsi pro něj, pokud by cokoliv potřeboval. Ale pokud se přítel bude chtít se vším vyrovnávat o samotě, spíš mu zkus dát prostor, aby neměl potřebu, ještě více se před Tebou uzavírat. To, že komunikuje v práci, se sestrou… na tom mi nepřipadá nic divného. I s velkou bolestí se někdy člověk snaží „fungovat“ a možná i trochu díky tomu zapomínat. Jenže právě potom zase více dolehne smutný fakt. Někdo tu radil zkusit poprosit o pomoc jeho blízkého kamaráda. To mi připadá o dost schůdnější, než když se mu budeš snažit za každou cenu pomoci sama. Chápu, že je toho příliš i na Tebe. Nepomohlo by Ti také svěřit se nějaké dobré kamarádce, společně rozebrat Tvé pocity s ženským pohledem na věc…?
Držím pěsti, ať je brzy líp a rány přebolí.
|
|
| ChemicalJane + 4 | 
|
(23.3.2011 23:34:57)
dej mu čas, je to moc čerstvé!!
manželovi zemřel tragicky tatínek 2 dny po narození naší prvorozené...místo radosti z dcery jel na pohřeb, řešil dědictví, nejdřív řešil jak mi to vůbec říct, abych šokem nepřišla o mlíko.... zjistila jme to sama logickým uvažováním asi hodinu po příchodu z porodnice.. podotýkám, že na sobě nenechal nic znát, ale tak po roce se rozpovídal, že plakal, hodně, ale o samotě.. musel fungovat normálně, aby nás uživil, aby mi byl oporou čerstvě po porodu... vyrovnal se s tím, nic jiného nezbylo... v srdci mu stále zůstal, jen není tady, aybchom mohli k němu na návštěvu...
dej mu čas, on se s tím vyrovná, ale někomu to prostě trvá dýl, zvlášť pokud byl na něj dost fixovaný
|
|
| rezignovaná | 
|
(24.3.2011 0:13:28)
Šmarjá, prostě mu teď není otlapkávání příjemné, kdyby to trvalo 5 let, asi bys mohla mluvit o odcizení.
Pomoci druhému ve chvíli, kdy někoho ztratil, je mimojiné respekt k jeho náladě a sdílecím potřebám.
|
|
| Cimbur | 
|
(24.3.2011 7:31:48)
Dej mu klid a dovol mu ten odstup. Musí to vstřebat, teď je možná v duchu pořád s tatínkem. Bude to jistě trvat týdny. Pokud by smutek ani po dvou měsících výrazně neustoupil, zkus ho přinutit vyhledat odbornou pomoc. Ale tohle truchlení je normální.
|
|
| *Niki* | 
|
(24.3.2011 7:57:15)
Zuzíku, smrt každý prožívá jinak. Každý jsme jiný a chceme a otřebujeme emoce prožívat jinak. Někdo potřebuje sdílet, někdo se naopak stáhne a prožívá sám.
Přiznám se, že kdyby jsi se ke mě chovala jako ke svému příteli, dostanu hysterický záchvat a uteču a nejspíš půjdu přespat někam jinam. A vím, o čem mluvím, když byl prvorozený synek malý, zemřela mi máma, nejbližší člověk... a jsem taky typ, který nesdílí, ale chce si to vybolet sám. Já pak přijdu a pomoc, kterou od druhého potřebuju je ta, že mi nebude mou samotu vyčítat, nebude se vnucovat, prostě počká, a pak mě obejme.
Buď tam pro přítele, zajišťuj vše kolem domácnosti, a nech ho to prostě njak přebolet, to nejhorší... dej mu najevo, že ho chápeš a respektuješ, jeho způsob smutnění, a budeš tam pro něj, až bude potřebovat.
Hlavně ho nechej dýchat a nevnucuj mu svůj způsob, jak "správně" prožívat ztrátu, protože tím ho od sebe odeženeš ještě více...
|
| Zuzík - Tez 7/05 + Šimi 8/08 |
|
(24.3.2011 8:59:00)
Všem moc děkuji za reakce a rady....
Já se mu nechci vnucovat a nechci ho dusit.....prostě ho nechávám...je mi jasné co prožívá ..sama jsem si tím už prošla 2x...a je pravda že každý člověk to prožívá svým způsobem...někdo potřebuje o tom mluvit..někdo se snaží jet dál, někdo se prostě uzavře do sebe....
to všechno chápu...
jen mě hrozně mrzí to..že kdyby mi aspon řekl..nech mě ted být..chci se s tím srovnat sám...potřebuju tě ale ted chci být sám...nic nedělej....já se časem srovnám..třeba...prostě něco...ale on jen mlčí...
právě že mi ani neřekne co potřebuje a nepotřebuje...kdyby mi to řekl rovnou narovinu budu vědět jak se chovat...tohle mě prostě strašně ubíjí...a mám taky o něj strach..ono nevědět kde třeba celý den je a prostě přijede domů a nic neřekne...když se ho zeptám...odsekne...no ale tak už jsem tady ne...
prostě mě celkově jeho chování zaráží...nikdy se nestalo že by se neozval kdyby se zdržel někde..že by byl na mě hnusný...atd..
vím že je to strašně krátká doba...ale ono se to den ode dne zhoršuje....a já mám strach jak o něj tak z toho co to s námi tohle všechno udělá
|
| *Niki* |
|
(24.3.2011 9:12:36)
Zuziku, dle mě je normální, že se to teď zhoršuje. Nenormální by bylo, kdyby se to po TÝDNU zlepšovalo - vždyť to byl jeho otec, rodič, jeden z nejbližších lidí.
MOžná se mýlím, ale mě přijde v pořádku bolest nepřebíjet a plně se do ní ponořit, prožít až na dno, a pak jít dál.
Nezdravé mi naopak přijde, bolest přebíjet a snažit se "jít dál" dřív, než to zpracuju - dožene tě to jako bumerang.
Já si to třeba plně neprožila, když mi zemřela máma, měla jsem 9-měsíční, závislé, kojené dítě, musela jsem fungovat, nemohla jsem si to probolet, jak bych potřebovala. Takže mi nějaké to srovnání se trvalo roky a dodnes to nemám úplně zpracované - děti přibývají a já si nemůžu dovolit prostě na několik týdnů emočně zmizet...
Zuziku, ještě jedna rada. Přestaň řešit tolik sama sebe. Celý tvůj příspěvek je defacto o tobě, o tom, co tobě vadí, tebe trápí, jak ty to vidíš. On prožívá větší bolest.
|
|
| Lucka, ročník 73 | 
|
(30.3.2011 13:46:10)
Zuzíku - upřímnou soustrast - celé vaší rodině.
Netušila jsem, čím procházíš. Život tě opravdu nijak nešetří.
Myslím, že děláš všechno, jak nejlíp umíš. A děláš to dobře!!! Nenutit, ale bt na blízku - kdyby si chtěl promluvit.
Je strašně těžký to zjištění, ež svět funguje i po smrti někoho milovanýho dál. Že všechno (ale opravdu VŠECHNO) jde, jak kdyby se nic nezměnilo - svítí sluníčko, ptáci zpívaj, lidi spěchaj do práce, jedí, spí, smějou se, breč, dýchají..... Všechno pokračuje, jak kdyby se NIC nezměnilo. A ty to cítíš jinak.
Je ti smutno, sstýská se ti, máš v hlavě milion vzpomínek a tisíc nevyřčených vět, spousty omluv za vše co bylo, spoustu lásky, co jsi nedala najevo. Spousta nekonečných drobností, který ti už teď chybí a pořád chybět budou.
Zpracovat to, sebrat se a jít dál - to chce velkou sílu.
Stává se, že ti nejbližší to "odnesou" - jsou to právě oni, kdo jsou "potrestáni" za to, co se stalo. Není to nic racionálního. Spíš je to podvědomý.
Jsem si jistá, ež když budeš dostatečně trpělivá, najdete k sobě zase cestu. Že projde nějakej čas a on se ti otvře. A že to bude právě tvoje náruč, ve který vypláče všechnu tu bolest, zlost, naštvání a zklamání, co cítí.
Buď tam pro něj - on jednou ocení, jak moc jsi mu pomohla a jak moc to pro tebe bylo těžký. Jen teď v něm asi už není síla na to, aby ti to dával najevo.
Přeju vám, ať čas letí jako splašenej a přináší vám všem úlevu.
|
|
|
|
|
V její náručí
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)