arantxa |
|
(25.4.2011 11:03:03) Zrovna ted mi volala mamka, ze ji umrel bratr. Ze slusnosti vim, ze bych ji mela podporit a nejlepe i navstivit, ale vubec na to nemam naladu. Strejdu jsem od malicka nemala rada, byl protivny a porad nam jen nadaval, ze behame po baraku a on se nemuze v klidu divat na Tv nebo spat, ze malo jime, ze jsme rozmazleni, atd. Diky nemu jsme k babicce i prestali chodit a jezdit na prazdniny. Zrovna dneska jsem se konecne vrhla do prace, kterou musim ke konci tydne odevzat ( s ditetem na to moc casu neni a potrebuji na to absolutni klid) a navic mhd mi to bude trvat nemene hodinu a pul nez se tam dostanu. Nemam ani naladu truchlit a uz vubec ne, aby tuto naladu na me nekdo prenasel. Loni mi v tuto dobu umrel dedecek a porad se s tim spatne vyrovnavat a jsem rada, kdyz na to nemusim myslet. Jsem necitelna, kdyz bych tam nejela....
|
Ecim |
|
(25.4.2011 11:07:05) Antraxto, vůbec nejsi bezcitná. Teď jsi mi připomněla úryvek z jedné dětské knížky o holčičce, která měla dědečka podobného, jaký byl tvůj strýc. Pak jednou přijeli na návštěvu a všichni tam brečeli, že dědeček zemřel, a holčička řekla jen "hmmm" a dospělí šíleli, jak "je to dítě necitlivé a nerozumí smrti". Co ale člověk může chtít od malého dítěte, když se dozví o ztrátě někoho, kdo se o něj nikdy nezajímal a maximálně ječel, ať si to dítě pořádně hlídají, aby sem nelítalo? Tvůj přístup mi přijde upřímnější a lidštější, než kdybys teatrálně "tonula v slzách".
|
|
Mišyčka a Minimišyčka |
|
(25.4.2011 11:07:23) Já bych nejela ze slušnosti podpořit mamku, já bych tam jela, že mám mamku ráda a určitě jí není nejlíp a třeba by chtěla mít u sebe blízkého člověka.
|
|
maaf |
|
(25.4.2011 11:23:00) Arantxo, já necítila smutek při úmrtí otce. Pocitů bylo hodně, ale smutek ne. Bála jsem se, že mě na pohřbu budou kritizovat, že nebrečím, že jsem necitelná. Nebrečel nikdo. Ani jeho bratři a sestry nebrečeli. Skoro jsem měla pocit, že ho neměl rád nikdo. A nikdo nic nepředstíral. Necítit nic k člověku, co kladné city nevyvolával, tak to prostě je podle mě normální. Jiná věc je projevit mu formálně úctu, jako mrtvému.
|
|
Haaribo |
|
(25.4.2011 11:38:33) Arantxo, z vlastní zkušenosti musím říct, že mi přijde upřímnější si přiznat, že mám k zemřelému vztah takový jaký mám a nebudu někde před lidmi "aby se neřeklo" ronit krokodýlí slzy. V tomhle jsem nechápala svoji matku. Svého otce od mala nenáviděla, přesto se o něj a matku starala až do jejich smrti. Když se za dědou mělo jezdit do LDN - střídali jsme se, takže na ni to vyšlo jednou za 3 týdny - začaly už několik dnů před tím hysterické záchvaty, že nikam nejede, jak ho nenávidí, ať už konečně umře... No a pak se i on dočkal- v 94 letech - a máma na pohřbu vyváděla jak praštěná. My, co jsme věděli jak se věci mají jsme nevycházeli z údivu. Fakt divadlo, neskutečný!!!! A hlavně hnusný a neupřímný!!!!
|
Shayla a 3 kluci |
|
(25.4.2011 14:03:13) Otázka je, jestli brečela pro něj nebo pro sebe...
|
|
|
Pawlla |
|
(25.4.2011 11:42:01) No tak jedna věc je,že pokud jsi k němu ten vztah neměla,tak je pochopitelné,že smutek necítíš,nemyslím,že je to špatné,prostě to tak je.Druhá věc,ale je,že Tě asi maminka teď potřebuje a měla by ses přemoct kvůli ni,ne předstírat smutek,ale podržet ji,stačí už jen to,že tam s ní budeš.
|
|
Brita | •
|
(25.4.2011 11:54:39) Možná to bude znít blbě, ale tady nejde o strýce, ale o tvoji maminku. Pokud bych věděla, že ji moji přítomnost povzbudí a pomůže, jela bych.
|
|
Adina,kluk 08 | •
|
(25.4.2011 14:04:14) pokud to tvoji mamku hodně trápí a je jí líto ,že bratr již není,tak bych ji podpořila i když je ti to jedno,ale mamka bude potřebovat povzbudit.
|
|
|