Re: umrtí bez smutku

Arantxo, z vlastní zkušenosti musím říct, že mi přijde upřímnější si přiznat, že mám k zemřelému vztah takový jaký mám a nebudu někde před lidmi "aby se neřeklo" ronit krokodýlí slzy. V tomhle jsem nechápala svoji matku. Svého otce od mala nenáviděla, přesto se o něj a matku starala až do jejich smrti. Když se za dědou mělo jezdit do LDN - střídali jsme se, takže na ni to vyšlo jednou za 3 týdny - začaly už několik dnů před tím hysterické záchvaty, že nikam nejede, jak ho nenávidí, ať už konečně umře... No a pak se i on dočkal- v 94 letech - a máma na pohřbu vyváděla jak praštěná. My, co jsme věděli jak se věci mají jsme nevycházeli z údivu. Fakt divadlo, neskutečný!!!! A hlavně hnusný a neupřímný!!!!