petula.hk.25 |
|
(1.12.2011 20:29:47) Dobrý večír všem,
ani nevím kam to pořádně zařadit. A ani jak to pořádně popsat... Mám hrozný strach ze smrti, bojím se to komukoli říct, aby mě neměli za blázna. Nechci nic zakřiknout, ale nikdo z mých blízkých za mých 25let nezemřel a já si to neumím a ani nechci představit. Na to se nedá nijak připravit, vím. Ale jsem z toho ve stálém stresu, že se něco stane atp.
Taky vím, že to je pověra, ale jak se říká, že jeden do domu, jeden z domu - když se například narodí miminko, bohužel to už u nás dvakrát platilo. Já sama už jednou čekala, ale nevyšlo to. A nyní když konečně uvažujeme, že bysme to opět zkusili, tak z toho mám hrůzu, že někdo "odejde" a tentokrát to nebude to děťátko.
Snad nejsem blázen, jen mám prostě strach a úzkost z něčeho neznámého. Vím, že to je prostě život, ale neumím se s tím srovnat
|
AVET |
|
(1.12.2011 20:33:49) Je to rozhodně normální a bojuje s tím občas asi každej. Prostě věř, že je něco krásnýho po smrti a vykašli se na to, že nemáš důkaz. Já třeba zažila pár drobných důkazů a pro mě zázraků, o to víc jsem si prostě jistější.
|
|
AVET |
|
(1.12.2011 20:37:17) A to, že někdo odejde. Prostě lidi odchází. Taky mám hrůzu ze smrti svých bližních. Jenže o tom člověk nemůže pořád přemýšlet, to je na blázinec. A na pověry se fakt vykašli. To není pravda, zrovna to o tom, že někdo přichází a jinej odchází. To se spíš říká, že když odejde jeden, tak do roka nebo tak nějak odejdou tři. ALe ani domu nevěř. Babský poudačky.
|
Nevímsirady |
|
(1.12.2011 20:54:21) tak ti tři po jednom je v okolí klasika, prostě do třetice ale to když jeden příjde, druhý odejde, spíše naopak, když někdo umře, dalšímu se narodí né? Jinak smrti se bojí naprosto každý, teda spíše toho umírání
|
Nevímsirady |
|
(1.12.2011 21:03:53) já se bojím, zažila jsem dvě umírání na rakovinu v rodině a mám děs jen to slovo vyslovím... Nebojím se ale, co bude se mnou, spíše to jak to ovlivní mé blízké, děti apod.... nechci aby taky trpěli
|
|
Vítr z hor |
|
(2.12.2011 9:11:58) Nebojím se smrti. Dříve ano, ale od chvíle, kdy jsem kdysi seděla v aute, které havarovalo, ne. Chvíli jsem si myslela, ze jsem mrtvá, a bylo mi uzasně. Pak mi došlo, ze jsem živá, ale napadlo mě, "nevadí, stejně brzy umru, takovou ránu nemůže člověk přežít". Dalsi vzpomínka z téze chvíle - koukala jsem na šíleně pořezané ruce (rozbila jsem rukou přední sklo) a došlo mi, ze mi to budou muset sit. "Super, aspoň budu mít před smrti ještě zazitek."
Vzhledem k tomu, ze je nekompatibilní se životem v rámci jednoho cloveka, vadi mi predcasna, zbytečná smrt - zvlášť s ohledem na okolí. Nebojím se, ale mám rada život. Smrt k nemu patrí, ale až na nejakem konci (individuálně pochpitelnem? Společensky uznávaném?). Jednoduše - hájit zivot, dokud to ma smysl.
|
Vítr z hor |
|
(2.12.2011 10:04:58) V tom případě měla moje babička docela výdrž. Umřela až po čtvrtým vnoučeti.
|
Vítr z hor |
|
(2.12.2011 11:02:33) Giga, já prostě na nějakou "výměnu" nevěřím, i když si jinak chráním pár iracionálních představ, z nichž některé vycházejí z rodiny. Řekla bych, že to je spíš součástí rodinné víry, jestli to tak jde nazvat, a tu má každou trochu jinou.
|
|
Vítr z hor |
|
(2.12.2011 12:12:12) Giga, jasně. Někdy se věci prostě semelou. Určitě to tak mělo být.
|
|
|
|
|
|
|