Krokodýl77 |
|
(3.2.2012 20:39:06) Přes dva roky žijeme v krizi. Po 10-ti letém manželství. No, vlastně už ne v krizi, moje žena si mě neváží, nechce mě už jako chlapa (aspoň to tak říká), ale jako manžel jsem jí dobrý. Myslím, že v takové situaci se ukáže, jak na tom vztah předtím byl. Na první pohled jsem byl sebevědomý chlap, co má navrch a ve finále jsem tlačen k odchodu ze vztahu a nechce se nechce.. Příčinou je mé chování v sedmém roce po svatbě (pokus o nevěru), ale za tu dobu mi žena několikrát přiznala, že mě vlastně od začátku tolik nemilovala, že když se nám narodilo dítě, že si svůj vztah ke mě našla přes něj. A další více či méně hnusné věci. Že se mi diví, že jsem s ní pořád v jedné domácnosti (přitom se rozvést nechce). Mám ji pořád rád a nechci být příčinou rozpadu naší celkem dobře fungující rodiny. Když ale přijde řeč na sex, dost to skřípe. Nedolézám, ale dost mě to štve. Je mi doporučováno, ať si najdu milenku. Nejdelší přestávka v intimnostech byla si 6 měsíců, pak jsem se dozvěděl, že někoho potkala v lázních, až mu nakonec podlehla. No, když to vidím z té druhé strány je to docela hnus. Měl jsem sbalené kufry, hledal si byt a ona najednou podlehla i mě, zůstal jsem. I přes to, jsem pořád ten špatný, ona vlastně jen reagovala na to, že jí vlastní muž kdysi nechtěl a ona se mi už necítí zavázaná. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že si často protiřečí a neví co chce, podléhá náladám. Na jednu stranu averze, na druhou stranu se společně smějeme např. nad vtipným článkem v časopise. Když se občas naštvu a lítají ostřejší slova, je mi doporučována milenka, že zas budu klidný a vyrovnaný. No, je to legrační, ale vážně přemýšlím, že to udělám. Nikoho nehledám, ale když se někdo objeví, podlehnu taky.. Nebo mám být trpělivý?
|
*Niki* |
|
(3.2.2012 21:11:34) No a co chceš ty? Chceš podlehnout? Může se ti pak ulevit, že jste si kvit, může tě ale napadnout, že jak jsi si to užil ty, užívala si to kdysi ona...
Na otázku v nadpisu odpovídám ano, pokud je vůle a slušnost. Nebo to změnit, přestat se vzájemně štvát, řešit, co kdo kdy řekl, neřekl, udělal, neudělal, a dívat se dopředu, odcizení změnit. To lze taky:)
|
|
Paradox |
|
(3.2.2012 21:12:15) Já tomu vůbec nerozumím.
|
|
Tatramelka+3 |
|
(3.2.2012 21:13:24) Ráda bych ti poradila, ale... .
Samozřejmě na to je popis málo obsáhlý, ale v kuži tvojí manželky bych se chovala asi úplně stejně, kdybych se dozvěděla, že se mi manžel zakoukal jinde.
Nezaujímám k tomu stanovisko, jaké je její chování, jestli adekvátní nebo né. Jen si naprosto dokážu sebe v tom představit.
...tak trochu truc, pocit že už nejsem ta první, že bych jí strašně chtěla být, jstli to má všechno smysl, proč už se nemilujeme tak jako dřív, kde jsem zklamala. Já bych se ještě asi i dost fixla na děti.
Nejsem v takové situaci a doufám, že ani nenastane, tak že ti neporadím, jak se s tím poprat. Já když se cítím ohrožená, tak taky kopu a přitom chci blízkost a cítit, že jsem ta jediná vyvolená, úžasná a nejlepší. ...není to asi shrumáž nejlepších vlastností, ale jsem taková a když je mi úzko, nemumím to v sobě potlačit. Když se mohu cítit sebevědomě, tedy s mužem v zádech, s jeho oporou a podporou jsem schopná být přímá a argumentovat s logikou, asertivní tváří i jistou noblesou.
jsem moc zvědavá, jstli dokážeš, asi ztracený sebevědomí, manželce navrátit.
Nevěrou to ale asi nebude
|
Líza |
|
(4.2.2012 10:17:49) Tatramelko, chovala by ses tak tři roky? Pro mě to tak úplně pochopitelné není, chápu trpkost z nevěry (nebo pokusu o ni) i to, že to v sobě člověk nevyřeší za týden, ale dávat to druhému tři roky sežrat není pro vztah zrovna konstruktivní.
Pokud jde o zakladatele, mám jen dvě věci, které mě k tomu napadly - proč jste už dávno nešli do nějaké párové terapie, a pak - kam zmizela nějaká tvoje sebeúcta.
|
Tatramelka+3 |
|
(4.2.2012 12:29:56) Lízo,
nejsme bohužel všichni stejní. Zrovna včera jsem tu z nudy dočítala nějaké diskuse a narazila jsem na zajimavé téma, kdy muž odhalil manželčinu nevěru po 8 letech. Málem mi vypadly oči, když jsem četla většinové názory, že je to pravěk a že to má nechat běžet, vždyt´ mají pěkné manželství. ...teda až na malý háček, malý jinotaj, který nebyl ten muž ochoten překousnout. Jenže u chlapa živitele je kapet lehčí vzít čáru (a já se teda tomu chlapovi nedivím ani krapítku), žena, zvláště když je na mateřské a nebo si nevydělává tolik nebo není schopná si zajistit hlídání, tak dá třeba přednost takovému řešení, jako žena zakladatele. Možná..., já nevím.
...jen vím, že mě osobně by to hodně ranilo i když k ničemu třebars nedošlo, ale nikdo jsme jim u toho nesvítil. Pro mě osobně není fyzično až tak duležité, prostě bych se těžko srovnávala s tím, že je namísto mě jiná osoba, která je manželovi bližší a tráví s ní čas raději než se mnou, s našima dětma, s naší rodinou.
Říká se, podle sebe soudím tebe. A já to tak mám. Kdyby na světě byl někdo, v mém případě muž, kterému bych chodila svěřovat svoje tajemství a trávila s ním volný čas mimo rodinu, musel by pro mě být skutečně takový člověk velmi zásadní, měla bych k němu velké pouto. ...stalo se mi a vím o čem mluvím. Před manželem jsem měla dlouhodobý vztah a zkrachoval přesně na tom, na mě, že jsem jednoho dne objevila nékoho (kdo za to teda ve finále nestál) kdo mi najednou začal být bližší a já prostě nejsem ten tip, že bych vyčkávala, kdo se časem vykreslí jako lepší a měla tedy paralelní vztah se dvěma muži. Nešlo tam vubec o sex, ale o city.
Prostě někdo je takovej a někdo makovej. Každopádně je na zakladateli, jak se s tím chce poprat. Jestli vynaloží sílu a pokusí se a nebo bude vyčkávat než mu příjde jiná příležitost žít.
|
Líza |
|
(4.2.2012 13:38:56) Tatramelko, to je pak otázka priorit. Jistě je nejpohodlnější usadit se ve svém trápení a zůstat v něm. Pokud ale člověk chce v tom vztahu pokračovat, zachránit manželství a rodinu, pak tohle prostě dělat nemůže. Holt se musí kousnout a začít se chovat jinak, než jak se mu chce. Říká se tomu práce na sobě. Bez ní žádnej vztah nepřežije.
|
|
|
|
|
|