Lze vychovat v lásce tři děti, když se rodiče odcizí?

Přes dva roky žijeme v krizi. Po 10-ti letém manželství. No, vlastně už ne v krizi, moje žena si mě neváží, nechce mě už jako chlapa (aspoň to tak říká), ale jako manžel jsem jí dobrý. Myslím, že v takové situaci se ukáže, jak na tom vztah předtím byl. Na první pohled jsem byl sebevědomý chlap, co má navrch a ve finále jsem tlačen k odchodu ze vztahu a nechce se nechce.. Příčinou je mé chování v sedmém roce po svatbě (pokus o nevěru), ale za tu dobu mi žena několikrát přiznala, že mě vlastně od začátku tolik nemilovala, že když se nám narodilo dítě, že si svůj vztah ke mě našla přes něj. A další více či méně hnusné věci. Že se mi diví, že jsem s ní pořád v jedné domácnosti (přitom se rozvést nechce). Mám ji pořád rád a nechci být příčinou rozpadu naší celkem dobře fungující rodiny. Když ale přijde řeč na sex, dost to skřípe. Nedolézám, ale dost mě to štve. Je mi doporučováno, ať si najdu milenku. Nejdelší přestávka v intimnostech byla si 6 měsíců, pak jsem se dozvěděl, že někoho potkala v lázních, až mu nakonec podlehla. No, když to vidím z té druhé strány je to docela hnus. Měl jsem sbalené kufry, hledal si byt a ona najednou podlehla i mě, zůstal jsem. I přes to, jsem pořád ten špatný, ona vlastně jen reagovala na to, že jí vlastní muž kdysi nechtěl a ona se mi už necítí zavázaná. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že si často protiřečí a neví co chce, podléhá náladám. Na jednu stranu averze, na druhou stranu se společně smějeme např. nad vtipným článkem v časopise. Když se občas naštvu a lítají ostřejší slova, je mi doporučována milenka, že zas budu klidný a vyrovnaný. No, je to legrační, ale vážně přemýšlím, že to udělám. Nikoho nehledám, ale když se někdo objeví, podlehnu taky.. Nebo mám být trpělivý?